Černá voda v podpalubí

Stojím před zrcadlem a počítám. Kolik kůže ještě zbývá. Kolik dřeva přibylo.
Učím se. Když cítím, jak se kořeny ve mně rozrůstají dál, dokážu je nasměrovat, omezit. Už vím, že když čerpám moc ze své hole, ze svých artefaktů, postupují pomaleji.

Ale přesto přibývají. Dlouhá čára na stehně. Rozlézající se skvrna na pravém dvorci, sotva rozpoznatelná zabarvením. Dřevo je teplé na omak, ale ztrácí cit.

Měla bych přestat.

"Jsi krásná, ale nechceš radši jít sem?" ptá se měkce. Stojí ve dveřích, můj blíženec, výplod mojí mysli.

Obleču se, stisknu talisman a jdu si lehnout do jeho klína v podzimním slunci.