DMD č. 9 pro 9. 4. 2022. Téma: V rouše Evině

"Obyčejně jou to o všední den tak dvě piva, ale dneska už panák číslo čtyři? Co se to u tebe v práci krucinál stalo?"
Oslovený, poručík Sam Bennett z newyorské kriminálky se otřásl a vyprázdnil sklenici jedním lokem.
"Vražda, ale ne jen tak ledajaká. Viděls někdy někoho kompletně bez kůže? Obrázky z učebnic hadr. Tuhle ženskou, nějakou Eve Di Angelo, jsme našli právě v takovýmhle stavu. Aspoň že jsme pro pachatele nemuseli chodit daleko. Udělala to její sousedka. Měla jí ráda až příliš. Rovnou tak, že když jsme jí sebrali, měla na sobě kůži oběti jako nějakou róbu. Ještě jednoho."

"What is she doing now?" Aziraphale leaned out over the edge of the Garden wall, peering into it, looking quite worried. Or, more worried than usual. Not that Crawley was watching, particularly.

"Who?"

"Who do you think! Look," Aziraphale pointed to a small figure by a tree, "something's wrong. Her skin is all.. flappy."

"She's wrapped herself in something." Crawley shrugged. "Looks good."

"Oh." Aziraphale's eyes widened. "Who told her she was naked? She's not supposed to know that!"

"She's not?"

"No!"

"Why?"

"Why do you always ask questions," Aziraphale snapped, flying off. Crawley watched him, sighing.

"Because you don't."

Moře mile šumělo. Takový ten šelest, který přehluší všechny ostatní zvuky.

Michal ležel na pláži a opaloval se. Pěkně na Adama, když už byl sám na pláži. Jen vedle něj byla hromádka oblečení.

Po chvíli dobíjení energie sluncem si šel zaplavat. Vlny cákaly, vody byla příjemná, prostě pohoda.

Jenže když vyšel z moře, naskytl se mu nepříjemný pohled. Půstá pláž. Oblečení fuč.

Chvíli hledal, ale marně. Bylo to frustrující. Přece byl na pláži sám a jen na chvíli šel do moře..

Přišel tak o několik blízkých věcí (pěněženka po otci, foťák s fotkami za celou dovolenou). Ale získal zkušenost. Drahou.

“Priáťelia. Presím vás, kľud, nie sme stopercentný!” Uklidňoval rozvášněné publikum zpoza řečnického pultu přednosta ústavu bratislavské patologie.
Ti nejvíce konzervativní lékaři a vědci se již zvedli a zamířili k východu.
Na promítacím plátně se zrovna zkřehle zvedala žena z pitevního stolu.
Šum v sále pražského hotelu ale pokračoval.
Aby ne. Koncem 21. století proběhly významné posuny na poli genové terapie - což bylo s vývojem medicíny poměrně čekané - nesmrtelnost zevšedněla, ale nemrtvost?! Nebo, jak to právě přednášející pojmenoval - odúmrť?...

Soudruhu MUDr. Kopřivovi šrotovalo hlavou ale něco jiného. Jak mohli Slováci udělat takový průlom, dřív než my? Moderní svět? Takový titěrný národ!...

Posádka průzkumného korábu Abydonianské konfederace byla připravena k výsadku na třetí planetu systému. Palubní počítač analyzoval domorodé obyvatelstvo a na základě genetického materiálu syntetizoval vhodná těla pro dokonalou infiltraci.
Výsadek se po přistání pokusil ztratit v hustě osídlené oblasti, ale to se mu poněkud nedařilo. Kamkoliv se hnul, byl centrem pozornosti - lidé si mezi sebou šuškali a ukazovali si na ně.
“Maminko! Proč jsou ti lidé nahatí?!” vykřiklo nějaké dítě.
“Neukazuj prstem! Pojď, jdeme domů!” okřikla ho matka.
Netrvalo dlouho a u chodníku zastavila policejní dodávka a v ní komando vyzbrojené svěracími kazajkami.
Palubní počítač korábu musel ohlásit neúspěch mise.

Záblesk světla
Střetnutí
Procitnutí
Uprostřed všeho
setkáváme se
Bouře utichla
Nebo je to jen oko hurikánu
Už není předtím a potom
Jen tady a teď
Prostor a čas slil se v jedno
V jedno všeobjímající rozpřažení paží
Hledím na tebe a ty na mě
Hledím do tebe a ty
vidíš až na dno
mého bytí
Duše duši do srdce pohlédne
Jsme stejní a nejsme
Jsme jedno
I přes všechny své vrstvy
stojím tu nahá
Víc než v rouše Evině
Obnažená duše
Božská jiskra
s příbytkem z masa a krve
Včera i dnes
pozbývá smyslu
Duše v duši hledí
Zřím Tě

...

„A co teda přesně chceš, když tyhle jsou na tebe moc klášterní?“

„Něco, co nebude nuda. Něco, co bude originální, kreativní, veselý. A hlavně sexy.“

„Třeba tyhle?“

„No nevim. Mně teda černá nepřijde moc originální. Tu tam bude mít každej.“

„Noo, tak co nějakej výraznější květinovej vzor? Třeba tady.“

„Ty jsou ale zase hrozně plandavý a dlouhý.“

„A tadyty?“

„Hmm, ty vypadaj dobře. Počkej, vyzkoušim si je.“ ... ... ... „Neseděj mi. Koukej, tady se hrozně hrnou.“

„Hele, jestli chceš něco odvážnýho, co se nebude nikde hrnout, tak si tam můžeš jít třeba v rouše Evině.“

„To by ale byla právě ta nuda.“

Svlékám se. Vrstvu po vrstvě. Vlákna se třepí. Lepí se na kůži.
Snažím se. Zoufale a chvatně. Chci strhnout jednu každou nit.
Jenže vrstvy přibývají. Jedna se obtáčí kolem druhé. Škrtí mě. Špatně se mi dýchá.
Můžeš si za to sama, šeptají ta vlákna.
Nejsi dost pohotová, dost moudrá, dost krásná, dost dokonalá.
Mohla bys taková být. Jenže se nesnažíš. Je to tvoje vina. Jen tvoje.
Tisíce a miliony tím prošly přede mnou. Tisíce a miliony ještě projdou.
První byla Eva.
Chtěla bych být jako ona po probuzení. Nespoutaná. Nezatížená.
A přece, i ona nakonec zakryla nahotu své duše vinou.

Jedna předstírala, že je prostitutka.
Druhá jí opravdu byla.
Třetí doslova vlezla cizímu muži do postele.
Čtvrtá se vystavila při mytí na střeše.
A pátá otěhotněla, než se vdala.
Všechny měly něco společného.
Každá z nich poznala, jaké to je, stát v opovržení, v rouše hanby.
Každá byla vystavená šeptaným komentářům okolí, kradmým pohledům, dohadům.
Každá z nich balancovala na samé hraně lidského odsouzení.
Odhalené víc, než kdy chtěly.
Zranitelnější, než si možná zasloužily.
Jako by svými činy a postoji vykupovaly hanbu svojí dávné pramáti.
Bůh přitakal jejich upřímné křehkosti tím, že jejich hanbu proměnil na slávu podílu na spasení.