Kapitola 2

Kobylka tiše frká, kolem nozder se jí sráží dech. Edeltraud zkontroluje chomout a poplácá ji po plecích. Hilda patřila bratrovi, vypiplal si ji od malička, chodila za ním jako pejsek a poslouchala na slovo. Trudi se při té vzpomínce usměje. No - teď je Hilda její, ale poslouchá pořád stejně.

Trudi bezmyšlenkovitě zanoří prsty do koňské hřívy, druhou rukou si zacloní oči a prohlíží koruny stromů nad hlavou. Dnešní příděl práce jí dělá starosti. Nedávno se tu prohnal vítr, smrky vyrval z kořenů, polámal kmeny a teď tu všechno leží v jedné skrumáži, jako když rozsype náruč třísek, koruny propletené.

Kobylka do ní drcne hlavou a Trudi ji konejšivě pohladí: "To zvládnem, holka, neboj. To zvládnem."

Ale bojí se, jasně že se bojí. Táta ji po polomu do lesa nepouštěl, ještě nikdy nic podobného nemusela dělat, ale dobře ví, že tu jde o kejhák. Zatáhneš za špatně našponovaný kmen, ten se vymrští jak odjištěná pružina a než stihneš vzít jméno boží nadarmo, už klepeš na nebeskou bránu.

Edeltraud vybere kmen, který vypadá, že není nikde mezi ostatními zaklíněný, takže půjde nejsnáz stáhnout dolů. Naposled pohladí koňský krk, popadne rozporku s řetězy a připevní ke kmeni.

Koukne na Pavla. Totaleinsatzer stojí v bezpečné vzdálenosti, škrábe se za uchem a čumí do korun s hubou dokořán.

"Zůstaň tam!" křikne na něj Edeltraud pro jistotu, pak mlaskne na kobylku a Hilda se poslušně opře do postrojů. Strom drcne do sněhu a trochu si poskočí. "Prr," houkne Trudi, zkontroluje propletenec kmenů nad sebou a teprv pak znovu pobídne koně.

Dřevo sténá a praští, větve se třou o větve a nechtějí se pustit.
"Pozor!" zařve najednou Pavel.
Trudi se lekne a cukne opratí.
Hilda se taky lekne a začne tancovat. Je to sice ten nejklidnější kůň v celým Egeru, ale na křik není zvyklá.
A pak se Trudi otočí a vidí strom tam, kde by žádný strom být neměl, vznáší se majestátně vzduchem, trochu se chvěje jako struna, cestou z něj opadává sprška sněhu a řítí se přímo na ni.