4. Krok do neznáma

Lycva se opřela o hůl, posunula si plný cestovní vak na zádech a zastrčila neposlušný pramen vlasů pod čelenku. V žaludku jí kručelo, ale tábořiště bylo blízko, hned na konci lesa, i když přes hustý porost nebylo vidět. Tam se budou moct zastavit a trochu si odpočinout, než začnou místo chystat pro zbytek rodiny.
Cestopěvec Unvar si k sobě pro dnešek vybral do předsunuté hlídky právě Lycvu a mladého Dabora. Nečekali potíže, od konce války v Červeném údolí panoval klid. Přesto se tady u soutoku chystali zdržet jen jednu, nanejvýš dvě noci, než poputují dál, hledat si místo, kde stráví léto.
Unvar šel jako první a broukal si pod vousy, ale Lycva věděla, že tentokrát se nejedná o žádnou magii, jen si zpíval do kroku. I když se do jejich rodiny přiženil teprve minulou zimu, vodil je po dobrých cestách, a hlavně díky němu se letos poprvé po pěti letech odvážili do Červeného údolí. Většina rodiny váhala s návratem do míst, kde ztratili tolik příbuzných. Lycva napůl podvědomě sjela rukou níž po holi a nahmatala znak, připomínající jejího bratra, který vykročil na Věčnou cestu právě v tomto údolí.
Ze zamyšlení ji vytrhl neurčitě nepříjemný pocit a vzápětí si uvědomila, že Unvar přestal zpívat. Zvedla hlavu právě ve chvíli, kdy ze zatáčky vyběhl Dabor, co mu nohy stačily.
„Na tábořišti jsou ollienští,“ vyhrknul, přeskočil padlý kmen a zabrzdil před nimi.
Unvar syknul a zvedl hůl. „Kolik?“
Dabor se dlaněmi opřel o hubená kolena a snažil se popadnout dech natolik, aby mohl mluvit. Úzký čtrnáctiletý hrudníček se nadouval, jak jen mu to žebra povolila. „Jen dva… Asi… A stranou leží těla… Jeden vypadá zraněný… Na zemi krev…“
„Kde jsou ostatní?“ ptal se Unvar dál.
„Žádné jsem neviděl. Zůstal jsem… chvíli jsem se díval… Jeden tam leží a nehýbe se, ale nemá přes tvář plášť, jako ti mrtví. Druhý sedí vedle něj, nic nedělá, jen se dívá na řeku.“
„Jestli jsou zranění, musíme jim pomoct,“ konstatovala Lycva.
„Ollienským?“ odfrknul si Unvar. „To je plýtvání silami.“
Pohoršeně zalapala po dechu. „Copak jsi zapomněl na Putovní zákon?“
Unvar sebou cuknul, jako by ho udeřila. „Ten platí pro naše, ne pro cizí!“
„Kdyby takhle přemýšleli deabartští, z naší rodiny by nezůstal ani pes.“ S každým dalším slovem v ní rostlo odhodlání. „Navíc, já jsem krvepěvkyně. I kdyby nikdo jiný nemusel, já ano.“
Dabor a Unvar si vyměnili nejistý pohled.
„Co když ti ublíží?“ hlesl Dabor.
„Proč by to dělali, když jim chci pomoct? Viděl jsi, jak moc jsou zranění?“
Chlapec zavrtěl hlavou.
„Napadlo tě, že je to past?“ zavrčel Unvar. „Že za balvanem může sedět deset jejich kumpánů a čekají na prvního hlupáka, který tam strčí nos? Od těch řezníků se dá čekat cokoliv.“
„Takže i to, že jsou to jen obyčejní poutníci v nesnázích?“
„Proč se za nimi tak hrneš? Neříkám, že jim máme podřezat krky, ale můžeme se prostě vydat jinudy. Skála, voda a obloha rozhodnou za nás.“
„Už rozhodli. Svedli dohromady naši a jejich stezku. Co se bude dít dál, to už je na náš vrub.“
„Na tvůj, Lycvo,“ odvrátil se od ní. „Já ollienským nic nedlužím.“
Jsou hranice, které se nepřekračují.
„Já ano,“ odpověděla Unvarovým zádům. „Pokud se rozhodnete vést rodinu jinudy, najdu si vás, jen co dokončím svoji práci.“
Pak krátce stiskla Daborovo rameno, nadhodila si ranec na zádech a vykročila.
Jakmile za zatáčkou osaměla, padla na ni tíseň. Les jako by se kolem ní svíral, veselé ptačí hvízdání náhle znělo jako signály nepřátelských válečníků. Co když měl Unvar pravdu? Ollienští o Putovním zákonu věděli, mohli poslat dva muže jako návnadu a čekat, kdo se chytí.
Proč by to dělali? Pokud by chtěli zajmout někoho, koho by mohli vyslýchat, nebo holku pro pobavení, i já bych vymyslela pět jednodušších způsobů. Kromě toho, Dabor zmiňoval mrtvé. Kdyby to byla past, na co by vystavovali mrtvoly?
Netrvalo dlouho a otevřelo se před ní volné prostranství. Zastavila se ve stínu posledních stromů. Ze svého místa viděla skálu, pod kterou stály přístřešky, notně poničené. Stranou ležela řada vyrovnaných těl v ollienském oblečení, deset, ne jedenáct, všichni vedle sebe, tváře zakryté plášti. Z ohniště stoupal kouř.
Alespoň jeden z nich měl dost sil na to, aby odklidil těla a rozdělal oheň, pomyslela si.
Sedící postavu rozeznala snadno a připadalo jí, že vedle něj leží někdo další. Chvíli je pozorovala, ale nestalo se nic podezřelého.
Aby se taky dělo, ty huso, jestli je to past, sotva se tu budou producírovat a čekat, až si jich všimneš. Poslední možnost se vrátit.
Zhluboka se nadechla a vyšla z lesa na volné prostranství. Byla si jistá, že sedící muž o ní věděl od prvního kroku, ale zvedl hlavu až když téměř vstoupila na tábořiště. Jeho jantarové oči jí připomněly jestřába.
„Vím, jak vypadá smrt,“ pronesl. „A ty to nejsi, paní.“