3. kapitola

Leží na zemi a bradou ryje ve sněhu. Doslova. Pálí ji ret a když ho olízne, ucítí na jazyku nasládlou chuť krve.

Je divné, nepřirozené ticho, jako když skočíš do tůně, svět se změní na zlatohnědou tmu, zalehne v uších a všechno se zdá nesmírně daleko. Ticho, které kolébá a konejší, zrádné ticho, které klame a věští problém.

Leží na zemi, nechává na tváři tát sníh a neodvažuje se otevřít oči. Něco zlého se stalo. Neslyší kobylku. Snad jí strom nepřerazil nohy! A co ten mizera chlap, ani toho není slyšet. Třeba to je on, kdo zůstal sražený pod kmenem s roztříštěnou lebkou.

Edeltraud se přiměje zvednout na lokti. Mrkáním setřese z řas sníh a zamžourá do ticha kolem. Hilda klidně postává vepředu a nevypadá zraněná. Zaplaťpánbůh, Trudi si neumí představitm, co by dělala, kdyby se kobylce něco stalo.

Pomalu se otočí a hledá Čecha. Chlap stojí na stejném místě, jako když předtím poplašil kobylu. Zírá na Trudi s hubou dokořán, jak kdyby v životě neviděl upadnout ženskou. Do Trudi vjede zlost:

"Ty pitomče! Takhle zjančit koně! Moh' jsi nás všechny zabít!" A pak jí napadne: "Nebo's to uďál schválně?!"