Minulost nevrátíš

Bráchu jsem vždycky obdivoval. Dokázal si stát za svým, i když ho lidi nesnášeli. Vytvořil jsem si rituál, kterým jsem ho spolehlivě dováděl k šílenství. 

Čas od času jsem vlezl do jeho svatyně. Hrál na počítači, někdy visel hlavou dolů z postele, ale vždycky mě počastoval stejnými hřejivými slovy.

„Koukej vypadnout!“

Teď se chystám vkročit do jeho pokoje znovu. I když varovná cedule tam stále visí, něco je jinak. Brácha nikdy nedbal cizí rady. Před rokem se nepřipoutal a nevybral zatáčku. Marně čekám na ta slova, už nikdy mi je neřekne. Jen osamělé vrznutí dveří a vzpomínky hluboko v srdci.