DMD č. 05. pro 5. 4. 2026. Téma: Osamělé vrznutí

Ohař si znovu přihnul ze džbánu kyselého vína. Děsivého tance barevných světel ho ušetřily zatažené závěsy, ale hluk bitvy k němu stále doléhal. I zde, v komnatě vysoko nad veškerou vřavou, krví a plameny. V komnatě, kterou jindy obývala naivní dívka, dcera popraveného zrádce. Kde je asi teď? Nejspíš si ji královna nechala u sebe, aby ji měla stále pod dozorem.

I přes dehtovou tmu všude kolem zavřel oči. Kdyby jen všechno ztichlo, přál si. Vzdálený křik, hučení krve v jeho uších i zběsilý tlukot jeho vlastního srdce. Tuto neustávající kakofonii náhle narušil cizí zvuk. Tiché táhlé vrznutí dveřního pantu.

Počas novu Mesiaca ani nočné vtáky nespievajú. Vĺčatko pokojne podriemkavalo vedľa nej. Edith sedela nad fotkami. Lámala si hlavu nad prípadom, ktorý s Varunom nazvali  Čarodej. Najhoršie bolo, že páchateľa poznali - Mikah Dran, hral na prvé husle v orchestri. Nevedeli nájsť spojenie s obeťami. Nevedeli si vysvetliť, ako ich presvedčil ísť s ním. Varun ho už zo zúfalstva premenoval na Potkaniara. Nevadilo, že nehral na zázračnú píšťalku. Edith v úlohe Seléne sa podarilo nadviazať kontakt, ale zatiaľ nič nezistila. Pri každom stretnutí ju Mikah podivne prepaľoval očami...Začula slabunké vrznutie. Napla sluch. Noc si už zvyšné zvuky ponechala pre seba.

Mnich s hrůzou upustil svícen a zamumlal modlitbu. Něco zabilo opata a roztahalo jeho vnitřnosti po nádvoří. Poznával symboly nakreslené opatovou krví a věděl, že většina jeho bratří je mrtvá nebo umírá. Věděl co musí udělat. Sandály se mrskaly noční knihovnou. Pod prkny podlahy našel, co hledal - krystal zabalený do svatých textů andělů, runovou dýku a pečeť, kterou se prokáže jako služebník Horadrim.

Vrznutí podlahy bylo jeho jediné varování. Otočil se a jeho oči jen těžko pronikly mihotavými stíny knihovny, osvětlené pouze září začínajicího požáru.

“Cítím tvůj strach,” šepot se ozval těsně u jeho ucha. Pokusil se ohnat dýkou. Marně.

Celý rozechvělý se podíval na teploměr. U všech všudy... 

Letos vyšla krátká slámka na něj. Rozloučil se se ženou. Bylo mu jasné, že každý jeden jeho kolega tráví tenhle den doma v teple s uchem přilepeným ke dveřím. Každý se musí přesvědčit, že tradice nebyla porušena. Kalendář s druhým únorem hovořil jasně. Nožky se mu roztřásly, zobáček na prázdno polkl, když se skelným pohledem vylétl ven. Zima mu okamžitě zajela mezi peří a zmáčkla jeho drobné tělo. Zoufale se soustředil na nejbližší větev. Už když na ni přistával, bylo jasné, že se na víc než jeden chabý trylek nezmůže.

Prííííít.

"Chci ti věřit... Ale nevím, co si mám myslet."

Dveře za ní zapadnou a byt najednou působí až moc tiše.

Ještě před chvílí tu byla. Ještě před chvílí to dávalo smysl.

Zůstane stát uprostřed místnosti, neschopná se pohnout.

"Emily..." Vydechne tiše, skoro opatrně, jako by ji tím mohla vrátit zpátky.

Ale nevrátí.

Posadí se a najednou na ni všechno dolehne. Všechna ta slova co řekla, o sobě, o své minulosti. Její pohled plný zklamání a zrady.

A pak...

Tiché vrznutí. 

Otočí hlavu tím směrem.

Vrátila se.

Na zlomek vteřiny tomu uvěří.

Že to ještě není ztracené.

Ale nikdo tam není.

Tatík večery obvykle trávil doma, chvíli mžoural do účetnictví, ale brzy klimbal. Však taky vstával před rozedněním a vyrážel pro zelené krmení.

To bylo, než začaly tyhle přesvědčovací akce ke vstupu do družstva, z těch se vracíval až po půlnoci.

Bětka většinou dávno ležela,  ale čekala, dokud neuslyší známé vrrz - vrrz,  jak se tatík vrátil a zavřel za sebou vrátka. Teprve pak mohla v klidu usnout.

Ráno pak tatík do sebe klopil jedno kafe za druhým a spílal družstevníkům.

Na Medarda se schůze protáhla ještě víc než jindy. Už pískali kosi, když se konečně ozvalo vrrz -

Jen to. 

Nic víc.

Bráchu jsem vždycky obdivoval. Dokázal si stát za svým, i když ho lidi nesnášeli. Vytvořil jsem si rituál, kterým jsem ho spolehlivě dováděl k šílenství. 

Čas od času jsem vlezl do jeho svatyně. Hrál na počítači, někdy visel hlavou dolů z postele, ale vždycky mě počastoval stejnými hřejivými slovy.

„Koukej vypadnout!“

Teď se chystám vkročit do jeho pokoje znovu. I když varovná cedule tam stále visí, něco je jinak. Brácha nikdy nedbal cizí rady. Před rokem se nepřipoutal a nevybral zatáčku. Marně čekám na ta slova, už nikdy mi je neřekne. Jen osamělé vrznutí dveří a vzpomínky hluboko v srdci. 

Plížit se do kuchyně ve chvíli, kdy tam není kuchař je ...vždy trochu problém. Tedy, když vás chytnou. Pokud vás nechytnou...mno, není důležité co člověk udělal, ale to jestli ho u toho chytli. 
Crevan se poučil.

Nikdy se nenechat chytit se stalo jeho mantrou nejen na bojových akcích, ale i na ne zcela legálních cestách do kuchyně, když jeho nebo někoho z jeho družstva chytla mlsná.. 

Teď se tam plížil v podstatě z rozkazu. 

Guilliom chtěl oříšky.

Ty byly v kuchyni. 

Mise byla jasná.

Provedení...exelentní.

Jen vrznutí dveří prozdradilo, že ve spíži je o jeden balíček pistácií míň.

Po chvilce se přesunula pozornost jinam a Roger tak zůstal zkoumat ten předmět sám. 

Jak jako jestli se mu líbí? Vypadalo to jako kaktus, takže kytka do sbírky, ale... Nebyla v květináči, bylo to divně gumový, tvrdý a on nevěděl, co si s tím počít.

Zvedl se a vydal do jednoho z pokojů v prvním patře. Trochu přiopilý kamarád bouchl do druhého a zamumlal: "Tady si jde někdo osaměle vrznout, hehe."

Roger došel do pokoje a se zamknutím to dál zkoumal. Najednou něco stiskl a kaktus mu začal v rukou vibrovat. Vyděšeně vykřikl a odhodil předmět do nejbližšího rohu místnosti.