Depresivní

Padej! Mezi nás nikdy patřit nebudeš! 

Vzpomínala, že padala. Propadala se studem, propadala beznaději a přestávala se snažit někam zapadnout. 

A pády se s ní táhly. Měla pocit, že je rozbitá, smůla se jí lepí na paty a nikdy to nebude jinak. 

A když přiletěla první vlaštovka, propadla pocitu, že je to podvod, že na ni okolí srdečnost jen hraje a jí se přece nemůže v práci dařit. A když si uvědomila, že je to skutečnost, přišel mnohem horší pád. 

A nebyl to pověstný zlatý padák, i když ten její zabalilo vedení do hezké obálky. Další pád, až na dno. 

Bráchu jsem vždycky obdivoval. Dokázal si stát za svým, i když ho lidi nesnášeli. Vytvořil jsem si rituál, kterým jsem ho spolehlivě dováděl k šílenství. 

Čas od času jsem vlezl do jeho svatyně. Hrál na počítači, někdy visel hlavou dolů z postele, ale vždycky mě počastoval stejnými hřejivými slovy.

„Koukej vypadnout!“

Teď se chystám vkročit do jeho pokoje znovu. I když varovná cedule tam stále visí, něco je jinak. Brácha nikdy nedbal cizí rady. Před rokem se nepřipoutal a nevybral zatáčku. Marně čekám na ta slova, už nikdy mi je neřekne. Jen osamělé vrznutí dveří a vzpomínky hluboko v srdci. 

Mlátila mi vo hlavu, jak jsem její dcerunce zničil život. Teď už je dva roky v čmoudu, dej jí Pán Bůh věčný peklo, a víte vy co? Ani po smrti nepřestala prudit!

Loupnu do sebe pivo, klimbam. Na peřinu slejzá velikánskej pavouk, ale vono ne, to je ta mrcha stará, matinka drahá, spíš její jazyk s tou hubou nevymáchanou, a spustí: „Vožralej jak dobytek. Práci flákáš. A neubylo by tě, kdybys ty trenky házel na stejnou hromadu a ponožky měnil aspoň dvakrát tejdně, prase tlustý!“

Vám řikám, že mám dost. Doktorka už neví, jaký pilule předepsat. Asi si to hodim.

Choulila se v pološeru. Smečka nenasytných mužů z ní servala šaty a ukájela se pohledem na vyděšenou mladou ženu. Chtěli jí jen ublížit, ponížit ji. Strach byl opojný, čišel z každého ženina póru. Vzbuzoval v agresorech neskutečnou slast.

Zjevili se znenadání. Vrhli se na ni jako hladoví vlci. Její křik zanikl v hluku ulice plné lidí. Neviděli, nezajímali se. Kolektivní hluchota i slepota. Nebyla to jejich starost.

Zanechali ji v cárech hadrů. Spustil se déšť. Smáčel jí vlasy i obnažené tělo. Zanikly v něm i její vlastní slzy. Nezasloužila si takhle skončit. Byla jen ve špatnou dobu na nesprávném místě.