Bran

Stejně jako kdysi běhával s Létem, teď mohl běhat s kterýmkoli zvířetem, létat s ptáky, jako strom sát vláhu z hlubin země. Nikdy nezapomene na ten závratný pocit, když se poprvé vznesl nad koruny stromů, když se podíval z té výšky a mezi ním a útulným bezpečím pevné země byla jen nezměrná prázdná hloubka.
Tříoká vrána měla pravdu; nebude chodit, ale bude létat.
V takových chvílích si přestával uvědomovat vlastní zbytečné, zmrzačené nohy. Přestával ho děsit pohled na posledního zelenověštce, scvrklého staletého starce, vrostlého do obrovského staletého stromu. I vidina toho, že jednou možná bude stejně vypadat i on sám.