Píseň ledu a ohně

Od boje se slaměnými panáky už ve dvanácti přešel k zabíjení.

Mečem, dýkou, kopím, holými pěstmi, když to bylo nutné.

Naučil se využívat brutální sílu.

Ale nespoléhat jen na ni.

Smýt krev, svou i cizí, zas a znova.

Vyřídit to rychle. Protože ať vypadal, jak chtěl, taková zrůda zase nebyl.

Vlastně přinášel svého druhu milost.

Na krutost a násilí ho život připravil hojnou měrou.

Ne však na to, že mu jednou dívka, téměř ještě dítě, položí soucitně na rameno dlaň lehkou jako pírko.

Jak strašně dokáže člověka vyděsit, když ho po letech, kdy ve skrytu mysli zoufale křičel, někdo uslyší.

Lešení bylo rozebráno a přeneseno k další části vznikající stavby a Brandon zaklonil hlavu, aby si prohlédl čerstvou zeď v  plné výši. Podle její tloušťky by se zdálo, že jde o opevnění, a ne obytnou část rodícího se hradu. Bylo to tím, že skrývala důmyslný systém vytápění ze zdejších horkých pramenů. Mistr stavitel strávil dlouhé měsíce propočty, jak zdi zbudovat, aby vedly teplo a zároveň pevně stály a zatím to vypadalo, že výpočty byly správné. Teď však byl vrchol léta a Brandon tušil, že teprve když udeří tuhé mrazy, nové zdi začínají pracovat. Zima se blíží, pomyslel si s obavou.

Aša si přitáhla plášť blíž k tělu a zamnula rukama o sebe. Popraskanými zdmi Zimohradu profukoval ledový vítr a jeho kdysi proslulý důmyslný systém vyhřívání byl zřejmě nenávratně zničen.
Přesto však bylo uvnitř lépe než ve sněhové bouři venku. Aša nemohla být vděčnější za vítězství nad Boltony, které rozhodlo o tom, že královská armáda přečká kruté mrazy pod střechou.
Královská armáda… Stačilo pár týdnů, aby ona, nedávno ještě vážná uchazečka o Trůn z mořského kamene, získala úctu k cizí koruně.
Na pokyn vykročila vpřed. Poklekla a její hlas se rozezněl síní: „Já, Aša z rodu Greyjoyů, přísahám věrnost králi Stannisovi.“
 

Knihovna v Citadele byla tím nejpůsobivějším místem, jaké kdy Sam viděl. Od podlahy po strop lemovaly zdi regály se svazky ze všech oborů lidského vědění. Od matematiky po historii. Od lékařství po stavbu lodí. Od alchymie po slovníky. Dokonce zde byly uloženy kopie knih poezie i příběhy, nad nimiž se čtenář začervená.
Sama však dnes zaujala jiná kniha. Sbírka pohádek. Bude příjemné si přečíst něco, co v těchto zlých časech pohladí po duši.
Usadil se a zalistoval: Drak žeroucí princezny? Vodní monstra? Čarodějnice, které pečou děti k obědu?
Zklamaně zase knihu zavřel. Asi bude lépe věnovat večer spisu o astronomii…
 

Ohař si znovu přihnul ze džbánu kyselého vína. Děsivého tance barevných světel ho ušetřily zatažené závěsy, ale hluk bitvy k němu stále doléhal. I zde, v komnatě vysoko nad veškerou vřavou, krví a plameny. V komnatě, kterou jindy obývala naivní dívka, dcera popraveného zrádce. Kde je asi teď? Nejspíš si ji královna nechala u sebe, aby ji měla stále pod dozorem.

I přes dehtovou tmu všude kolem zavřel oči. Kdyby jen všechno ztichlo, přál si. Vzdálený křik, hučení krve v jeho uších i zběsilý tlukot jeho vlastního srdce. Tuto neustávající kakofonii náhle narušil cizí zvuk. Tiché táhlé vrznutí dveřního pantu.

Vrátil se. Ne jako ztracený syn. Jako dobyvatel. Vezme si, co mu patří právem silnějšího.

Vítr kvílel. Prkna visutého mostu vrzala.

Čekal. Uměl být nekonečně trpělivý. Věděl, že se dočká.

Osamělá postava na druhé straně. Blíží se. Ještě nic netuší.

Blesk rozčísl svět na dvě části. I počasí bylo na jeho straně.

„Otče,“ usmál se dravčím úsměvem.

Vteřina zmatku. Radost z návratu ihned přehlušená obavami.

„Je čas,“ pokývl a vykročil.

Couval, snažil se dostat zpět na pevnou zem. Bláhový stařec.

Padal…

„Král je mrtev,“ pokývl Euron spokojeně. „Těšte se na nového krále!“

Ďábelský smích, vrzání prken, bouře. 

Osamělá postava odchází.

„Průzkumná sonda je zpátky, kapitáne,“ hlásil zpravodaj tajné základny skryté v nehostinné polární oblasti.
„Co zjistila?“
„Domorodci se pomalu dostávají z doby kamenné a stěhují se na sever. Hrozí, že nás tu objeví.“
„Hmm, potřebujeme je něčím rozptýlit,“ uvažoval nahlas kapitán.
„Třeba biomimetičtí droidi?“ navrhl šéf biorobotického úseku. „Dejme tomu v podobě velkých létajících plazů chrlících oheň? Folklór většiny civilizací takové tvory obsahuje.“
„Zní to riskantně,“ poznamenal kapitán. „Co když se je místní naučí využívat?“
„Časem budou nevyhnutelně degenerovat.“
„Dobře, poznamenám si to. Nějaké další návrhy?“
Ozval se vedoucí virologického výzkumu. „Co nějaká epidemie? Nedávno jsme vyrobili zajímavý zombie virus.“

Randyll Tarly byl otrávený. Bitvu u Jasanobrodu musel vybojovat sám a když těsně ale přece zvítězil, pozdě dorazivší lord Tyrell mu zkřížil plány. Místo pronásledování poražených navrhoval zamířit k Bouřlivému konci.
„Robert s armádou uprchl na sever, musíme je zničit, dokud jsou zranitelní,“ argumentoval pán Parožnatého vrchu, „dřív, než se spojí se Starky.“
„O Roberta se postará Jon Connington,“ oponoval lord Tyrell, „máme jedinečnou příležitost získat Bouřlivý konec a s ním i Bouřlivé krajiny! Kdo nám v tom zabrání? Většina baratheonských sil táhla s Robertem a hrad brání jeho mladší bratr. Kolik je mu? Sotva osmnáct. Ten dlouho vzdorovat nevydrží…“

Rhaegar znepokojeně pozoroval svého mladšího bratra, jak v záchvatu vzteku zápasí s chůvou.
Před několika měsíci si víceméně náhodou v knihovně přečetl spis mistra Edwina ze Starokamenů a od té doby o něm musel přemýšlet. Edwin v něm popisoval, jak sňatky mezi příbuznými vedou k tělesné i duševní deformitě potomků z takových manželství vzešlých.
Rhaegar se nemohl ubránit pochybám o tom, zda zachování čistoty jeho rodové linie skutečně stálo za takovou cenu. Jeho otec byl živoucím důkazem, že se Edwin nemýlil. O to víc ho obavami naplňovalo přemýšlení o sobě samém, ale děkoval bohům aspoň za to, že nemá sestru.

„Další položkou jsou tři vzácná dračí vejce!“ oznámil vyvolávač. „Vyvolávací cena dvacet tisíc honorů!“
Illyrio Mopatis zvedl ruku.
„Dvacet pět tisíc!“ navýšil cenu groteskně tlustý Yunkaiec ve žlutém tokaru.
„Nabídne někdo víc než vznešený mistr Yezzan zo Qaggaz?“ hecoval vyvolávač.
„Třicet tisíc,“ nevzdával se Illyrio.
„Padesát tisíc,“ přehodil ho Yezzan zo Qaggaz.
„Padesát pět!“
„Sto tisíc!“
Illyrio Mopatis to vzdal. Jako svatební dar pro Daenerys Targaryen bude muset postačit náhrdelník. Dal se na odchod, zatímco Yunkaiec instruoval svého osobního otroka: „Jedno mi namarinuješ v šafránové omáčce, z druhého uděláš omeletu s ústřicemi, a to třetí zkusím jen tak na hniličku.“