Rodinný mazlíček

Když jsme byly s Kalou malé holky, ještě než se rodiče rozešli, chtěly jsme dráčka. Nebo aspoň psa, nebo papouška. Nebo vlastně jakékoli zvířátko. Naši nám s typickým smyslem po ironii, který jsme obě zdědily, pořídili krabičku masařek a masožravku.
Já jsem se už tehdy zajímala o magii a máma mě naučila, jak zesílit vůni nektaru natolik, abychom ji cítily. Mouchy se po ní mohly zbláznit. A rostlina trpělivě čekala.
Asi to bylo trochu cynické. Myslím ale, že tento rodinný mazlíček nás naučil určité tvrdohlavosti. Nikdy jsme nepřestaly očekávat, že když se budeme dost dlouho snažit, všechno se nám splní.