DMD č. 8. pro 8. 4. 2015. Téma: Masožravky

S masožravkou jsem se na živo setkala teprv nedávno. Byla jsem nakoupit nějaké drobnosti do kuchyně a tu náhle přede mnou celý stůl těchto květin.
Zastavila jsem se. Pomyslela jsem si, jak jsou ošklivé, s těmi jejich štětinami a pusami dokořán, až se mi líbily. Dětská zvědavost a ty jejich "zuby" mne udolaly a musela jsem si sáhnout. V tu ránu se květina zavřela.
Samozřejmě jsem o nich něco slyšela a něco málo věděla, ale že jsou takto rychlé jsem neměla ponětí. Úplně mne to uchvátilo. A tak jsem fascinována, odcházela z obchodu s Žofkou v náručí.
Bydlíme spolu dodnes.

Rozmilá dívka růžových lící a jiskrných zraků vstoupila do skleníku a podivila se. Na stole stála rostlina. Přesněji květináč, ale ve sklenících se obecně nelpí na detailech. To je zásada každého příčetného královského zahradníka. Kdo má taky plnit všechny ty nesmysly ohledně nákupu květin? Mrkneš na net, klikneš dvakrát, někdy třikrát a máš to. Tak jaképak štráchy. Rozdíl stejně nikdo nikdy nepozná.
Princezna (aneb rozmilá dívka růžových lící a jiskrných zraků) se nadechla.
„Rózvíjej se poupátkó –“ Chramst.
Nákup na internetu se někdy nevyplácí. Zvlášť v sekci masožravých rostlin.

A tak se král Miroslav sebral a raději zmizel do jiného království.

Peregrin se velice záhy naučil pohybovat se po čarodějčině domě s krajní opatrností a pokud možno na nic nesahat. Nejen, že většina věcí kolem byla vzácná, speciálně vyrobená a křehká, ale některé z nich byly děsivě nebezpečné.
Jedy většinou identifikoval díky jasně červenému písmu na lahvičkách. Kyseliny a louhy zase střežily lebky a zkřížené hnáty. Bylinkám se vyhýbal obloukem poté, co se žahnul o ještě čerstvý svazek kopřiv, chvilkově odložený na židli. V jedné sklenici se hemžily pijavice, které člověku čistily krev. A v jiné čarodějka skladovala něco, o čem tvrdila, že to požírá nekrotickou tkáň a zabraňuje dalšímu odumírání...

"Jééj, pozri sa na to." zvolala Galian Sedai. Jej strážca sa bleskovo otočil smerom, ktorým ukazovala, pripravený ju brániť. Keď sa stal strážcom hnedej sestry, nemal ho čakať práve akčný život. Hnedé študovali vedomosti. Strážca ju mohol chrániť leda tak pred nevhodnou knižkou.
Po mesiaci pochopil, že táto sestra strážcu akútne potrebuje. Potom sa rozhodla študovať život zvierat v tieni Jedinej sily. V Morne.
Teraz ju len tak tak stihol strhnúť nabok, ako "jééj" vytasilo zúbky a snažilo sa ju zakusnúť. Ihneď objala zdroj a uväznila tvora v priesvitnej guli. "Tento druh nazveme "masožravky"". vyhlásila nadšene. Len neveriacky zakrútil hlavou.

„Stalo se za vlády krále Håkona V., že zas jednou táhla vojska krajem, aby upevnila královskou moc. Většina oddílů v našem kraji prošla v míru a nevědomosti kolem řeky Ranelvy, jen jeden mladý, povýšeníchtivý velitel vedl své muže průsmykem u Vlčích jam. Slyšel totiž, že tam najde svobodné vesnice a prý i jakýsi hrad, který je chrání.
Vešli samozřejmě do Šelestilesa a téměř všichni padli do jeho sítí. Koho nezahubily skály a voda, toho dostali vlci. Jenom ten velitel došel až k bjørkhallenským hradbám.
Pokusil se je přelézt, ale hrubě podcenil apetit naší potočnice žravé. Užrala mu nohy v kolenou.“

Film měl nečekaný úspěch a dokonce i upířata odcházela spát s nadšenými výrazy.
Matějovi z počátku nepřišlo divné nic. Zmizení šunky v duchu připisoval půlnoční svačince nějakého vlkodlačete a chybějící maso bylo v restauraci běžné. Až když za ním přicupitala vzlykající Anallise, začalo mu svítat.
„Moje myšky jsou pryč,“ popotahovala holčička.
„Půjdeme se po nich podívat, ano?“
Tušil neplechu, a tak rovnou zamířil do sklepa. Jakmile otevřeli dveře, potvrdila se jeho nejhorší obava. Poslední myška s kvíkotem zmizela v útrobách jedné z květin. Designer sprostě zaklel a houf malých pěstitelů se na něj trochu nakvašeně otočil.
„Asi máme zaracha, co?“

„Mohli jsme dopadnout hůř. Filch vyřvával něco o hnojůvkách,“ optimisticky prohlásil Harry.
Profesorka Prýtová čekala u skleníku.
„Tak, chlapci, to jsem ráda, že jdete! Práce ve skleníku je spíš odměna, jenže dneska,“ znejistěla a nervózně otevřela dveře skleníku, „dneska to je trochu...“
„Co se tu stalo?“ zeptal se Ron konsternovaně.
„Mandragorky procházejí pubertou. Podle všeho se jim podařilo uspořádat večírek a... Pane Weasleyi, pozor, ten břečťanovec vás škrtí, jedeš!“ jiskry z hůlky Rona mírně osmahly.
„Aspoň tyhle jsou roztomilé... Ty tlamičky!“ Ron rozněžněle mával nad květinou prstem.
„Pane Weasleyi...“
Ron zařval.
„To jsou masožravky. Ještě nesnídaly.“
„Zlatý hnojůvky,“ zasténal Ron.

"Dobré ráno, Adélko. Tak jakpak ses nám vyspinkala?" zahlaholil žoviální hlas šíleného botanika.
Adéla se ani nepohnula. Proč taky, kytky se jen tak na zavolání zpravidla nehýbají. A jí se nechtělo. Za chvíli ten cvok bude hrát na housle a ona dostane hrozný hlad, ale zatím byla úplně spokojená tak, jak byla.
V misce s vysokým okrajem pod květem se octla laboratorní myš a pobíhala kolem dokola ve snaze najít oddech.
"Bude snídaně, Adélko!" zaznělo, a vzápětí se místností rozlehly tklivé tóny houslí. Tak určitě, ty nádivo pěstitelská. Hejbat se nebudu a jíst myši taky ne, nejsem pes. Prostě ne.

„Vítám vás na třetí schůzce Ligy na ochranu pověsti masožravých rostlin!“ zahromovala Láčkovka Laura.
„Minule jsme se usnesly, že s naší příšernou pověstí mezi lidmi budeme muset něco udělat. Jako odstrašující příklad jsme si pouštěli horor Adéla ještě nevečeřela. Je na něm krásně vidět, jak jsou lidé zaostalí. Mohou si přečíst tisíce odborných článků, které dokazují, že jsme nikdy nepozřely nic většího, než je moucha, či výjimečně nějaký ten drobný hlodavec, a přesto o nás točí něco tak pobuřujícího!
Dospěla jsem k závěru, že naši pověst může vylepšit pouze naprostá abstinence. Opakujte po mně, sestry: Moucha je kámoš, ne žrádlo!“

Mrs Lice Ottercat si hověla na pohovce pod oknem a spokojeně se usmívala. Přítomnost Miss Burnwood jí dělala vyloženě dobře a stejně tak ona sama byla balzámem na duši své přítelkyni.

Do salonu tiše vstoupil George a krátce se uklonil.
"Madam, přišel vám balíček," oznámil stroze a pokynul nosiči skrytému za dveřmi.
Dřevěná bedýnka stála v mžiku na intarzovaném stolku.
"Mohu?" otázala se Susan a přistoupila k zásilce.
Mrs Lice přikývla.
"Molly Gibson nám posílá z Afriky další vzorky," listovala Susan delším dopisem.
"A Miss Clearance upozorňuje, že jsou to masožravky."
Druhá dáma se protáhla.
"Pokud jim nemusím vařit guláš..."

Chlamst. Mlask.
Veliká rudofialová květina, výsledek Kolíkovy snahy o zavedení výměnného obchodu, spokojeně zamručela.
"Takhle zkrachuju, noaťsepicnu! Nenechal někde tvůj minulý majitel svou adresu? Možná někde na květináči..." obchodník se vydal prozkoumat... poněkud jižněji orientované části masožravky.
Rostliny by neměly mít schopnost tvářit se pohoršeně, ovšem tato to nějak zvládla.
Kolík se z jakéhosi důvodu, který se moudře rozhodl nezkoumat, začervenal.
"Nebo možná raději další uzenku?"
Lístky se souhlasně zachvěly. Byl to začátek krásného přátelství.*

*Zpráva, že po nějaké době květina zmizela a na trhu se objevily Kolíkovy tukožroutské vegetariánské hamburgery, těšící se kupodivu veliké oblibě, byla pouze prachsprostou pomluvou.

„Tak je prý zítra MDŽ, povídala mladá,“ svěřoval se Petr svému kamarádovi. „A naznačila, že bych jí moh přinést ňákou kytku. Ona si myslí, že ji tím ukážu, jak ji mám rád.“

„No ale to přece máš, ne?“ ujišťoval se Tomáš.

„To víš, že jo, ale to ji přece dokazuju každý večer v posteli. To nemusím kupovat kytku.“

„Tak ji udělej radost a nějakou kup. Existuje prý něco jako květomluva a podle toho, co ji dáš, tak to prý něco znamená.“

„Tak to ji nejspíš koupím masožravky, aby věděla, že k večeři je maso a nemusí být jen na talíři.

Nevěřícně jsem se díval, jak ta kytka právě pozřela Leona.
Chvíli bylo slyšet řev, než mu tlakem praskla lebka.
„Proboha! Co to je!“ křičela hystericky Monika do komunikátoru.
„Tak jsi přišla o nabíječe,“ pomyslel jsem si, „stejně to byl pitomec.“
Horší bylo, že to nebyla jediná masožravka, která si nás všimla.
Zažehl jsem plamenomet a s šílenstvím v očích začal upalovat vše okolo sebe.
Když se o pár vteřin později ozvalo škytnutí, uvědomil jsem si důležitou věc. Došel napalm.
„A kurva.“
Místní flóra si všimla, že nebezpečí pominulo. Zaútočila takměř ihned. Periferně jsem si všiml rychle se blížících lián.
„Kurva!“

They are constantly feeding
not listening to any pleading
voices of their friends or family
just look at them, hungrily
and they stuck up themselves
whatevr as feed serves
then they go to the darkest corner
not even pretendin to be bolder
than they are, pathetic creatures
with seemingly innocnt features
but oh, they are not so pretty
it actually is kinda shitty
as they vmit in their dens
and loose all their sense
poor things, so eager to please
as if not knowing what the othr sees
the bony monsters feedin on
our friend, our sister and our son.

Když ho ti proklatí Šípáci donutili pobít všechny krysy, upadl Štětináč do tenat hluboké melancholie. Jak jen mu scházely ty ubohé myšičky. Jejich něžné holé ocásky a drobné zoubky. Několik dlouhých měsíců jen cedil mezi zuby bezmocné zoufalé kletby.
Pak ale přišel ON. Každý den procházel pod Štětináčovými okny. Jeho jemné vousky tolik připomínaly krysí. A ta drobná korálková očka. Doopravdy ho ale přesvědčil až jeho hlas. Tak něžný, tak pisklavý! Uslyšel ho ve chvíli, kdy do něj čistě náhodou narazil.
"Já sem Milouš," představil se neznámý.
"Těší mě," zamrkal na něj Štětnáč. "Nechcete se podívat na mou sbírku masožravek?"