Není všechno zlato, co se třpytí

Tak krásné červené jablíčko! Slupka se v zapadajícím slunci leskne jako krev, dužina má nažloutlou barvu mokrého písku.
„No tak, vezmi si ho. Nemáš hlad?“ pobídne malého žebráčka dáma v tmavorudém šálu.
Děcko se na ni nejistě podívá. Sedělo tu na parném slunci celý den, vydělalo sotva půl denáru. A teď mu ta cizí neznámá paní nabízí jídlo. Jen tak.
Váhavě natáhne ruku a hladově do něj zaboří zuby.
Za chvíli se mu začne chtít strašně spát. Někdo ho zvedá. Opře se hlavou o rameno, vonící santalovým dřevem. Je mu najednou dobře.

Tu noc se v Akkonu ztratí další dítě.