Seržant a pouštní růže

S neotevřeným listem se vrátil ještě jeden dopis. Nalezený v kamenném džbánu v kuchyni, v dočista opuštěném domě.
Četla ho se směsicí pocitů. Žalobný smutek nad nespravedlností světa. Slzy. Překvapení. Snad i trocha vzteku.
Její otec, milý a milovaný. Muž, který ji vychoval. Cizinec.
Šperk slov, který jí daroval v tom písmu, zářil modrým inkoustem. Jako nový život, který ji čekal, pokud… pokud najde toho, kdo ji ve skutečnosti zplodil.
A ona tušila, kde hledat.
Ve světě, sevřeném řádem a pravidly.
V šedivém kamenném příbytku, jen nepatrně jiskřícím stopami života.
V jedné z duší modlících se stínů.
V Železném hradu.

„Tak co? Líbí se vám některý?“
Červené víno ve sklenici tiše zašumí. Jako kdyby se smálo. Voní, chutná, nejlepší rýnské.
„Nevím jistě.“
Všichni chlapci jsou z dobrých rodů. Bohatí, urození, pyšně se tvářící už jako nedospělí. Ale ani jeden nemá ten závan věčnosti. Nevyhnutelnost. Osudovost.
Pak kněz postrčí dopředu toho divného.
Sklopené oči. Cukající se víčka. Modřina na tváři.
Obraz v pozadí, rodina. Bolí to, ale všichni by si oddechli… tak snad?
Místností se rozvoní rozlitá krev. Kapka vína zazáří jako sklo. Poranil se.
"Tak toho. A ještě vyberte dva."
Odchází. Budou z nich templářští novicové.
Dva mrtví a chiméra.

Tentokrát utekli povinnostem spolu, Hakím a Ines. Maminka je poslala do kuchyně, oni se prosmykli oknem a už běží ulicí. Smějí se až se zalykají, zakopávají o vlastní nohy. Zastavují se, když se před nimi objeví vysoká kamenná zeď a v ní malá dvířka.
Podívají se na sebe. Stačí jim jediné mrknutí. Dobrodružství jim rozzáří oči jako hvězdičky.
Pohltí je tma, jsou v malé komůrce.
Nahmatají vzájemně ruku toho druhého.
Šelest. Kroky. Chraplavé vydechnutí. Zachichotání.
"Mám ráda, když lidé křičí..."
Zaječí a utíkají.
Stará nemocná žebračka se pousměje. Snad už se nevrátí.
Lepra je zlá, a děti by neměly umírat.

V krásném městě Akkon existuje jedno specifické místo, kde se s železnou pravidelností odehrávají prapodivné věci. Když se setmí až do hluboké temné modři, začne tam objevovat šedivý stín. Pokud bloudící udělá chybu a připlete se mu do cesty, se zlou se potáže. Někdy se vrací s ranami a šrámy, které ještě den předtím neměl. Otřesený, vyděšený. Ve snech se mu pak ještě mnoho následujících dní zjevuje žluté nemrkající oko pekelného démona.

***

Tím místem je kuchyně v templářské komendě v Železném hradu, a viníkem je jednooký kocour Šedivák, o kterého templářští novicové, plížící se pro půlnoční zásobu chalvy, pokaždé zakopnou.

Po dlouhé cestě pouští konečně dorazil ke kopcům. Ulevilo se mu. Tady si odpočine.
V malé jeskyni objevil jezírko s čistou sladkou vodou. Hltavě se napil a pak se zadíval na svůj odraz. Hladina se zachvěla. Jako kdyby se díval do zrcadla a přeci ne. Ten druhý měl vlasy kratší, vousy upravenější, a místo zbroje zvláštní oděv barvy mechu a trávy. Spal na holé zemi pod širým nebem. Tam byla hluboká noc, temná jako propast.
Renard sebou trhl. Strop jeskyně vlhce zašuměl. Závoj času se zatáhl.
„Dej mi alespoň malý náznak, Pane,“ zašeptal. „Že nepřicházím o rozum.“
Ale Bůh mlčel.

Tak krásné červené jablíčko! Slupka se v zapadajícím slunci leskne jako krev, dužina má nažloutlou barvu mokrého písku.
„No tak, vezmi si ho. Nemáš hlad?“ pobídne malého žebráčka dáma v tmavorudém šálu.
Děcko se na ni nejistě podívá. Sedělo tu na parném slunci celý den, vydělalo sotva půl denáru. A teď mu ta cizí neznámá paní nabízí jídlo. Jen tak.
Váhavě natáhne ruku a hladově do něj zaboří zuby.
Za chvíli se mu začne chtít strašně spát. Někdo ho zvedá. Opře se hlavou o rameno, vonící santalovým dřevem. Je mu najednou dobře.

Tu noc se v Akkonu ztratí další dítě.

Usínal špatně a dlouho. Ruce ho bolely, myšlenky se stáčely v podivuhodných obrazcích. Lék od bratra Guye nechal stát bez povšimnutí. Nepotřeboval to. Nebyl nemocný. Samozřejmě že nebyl!
Jen ten sen, co se mu zdál, když konečně zhroucené tělo přemohlo vyčerpanou mysl, poněkud svědčil o opaku...

Vidí sám sebe běžet podivnou krajinou. Lidé, odění v barvy nejvzácnějších ptáků, budovy vyšší než minarety, kouř, hluk, prach.
Hrad z kovu a skla, jako zrcadlo mámení. Jeho odraz na něj mrkne.
Ohlušující zahoukání. Slovo AKKON, vyvedené černou tuší.
Ví, že tahle země je jeho.
V krajině kouzel je náhle klidný.
Brzy bude doma.

Za víčky zuřila bouře. Slizká hladina moře, vlny, nevolnost. Řev. Okovy. Oslepující bolest, která už nikdy nezmizí. Zarýval prsty do zjizvené kůže.
Někdo položil ruku na jeho sevřenou pěst, pak i na zápěstí. Pálilo, jako kdyby to bylo včera.
Cuknul, otevřel oči.
Byl v čajovně. Z šálku zůstaly střepy, klouby mu krvácely. Lístky máty, rozhozené po sukovitém dřevě jako zapomenuté karty, truchlivě schly.
Jen ztěžka se vzpamatovával. Jako vždycky.
„Vím. Není se mnou k vydržení,“ procedil mezi zuby.
Byla to omluva, obhajoba i obrana. Raději hned, než…
Velmistr nesoudil. Znal jeho bolest, i jeho samotného.
„Nikdy nebylo,“ usmál se křivě.

Uprostřed hádky je přistihne matka.
„Lilio, tys zapomněla na posvátné pravidlo pohostinnosti?“ zasyčí na ni. „Co je to?“
„Schází se za našimi zády s Amirem!“ zaječí.
„Já se s ním – nescházím,“ pípne ta holka.
„A ještě lže!“ povykuje dál. „Viděla jsem je na hradbách! Několikrát!“
„Potřebuje podporu,“ okřikne ji matka. „Nikoho tu nemá, o všechny přišla!“
„Koho to zajímá! Amir…“
„Takhle jsem tě nevychovala! Jdi mi z očí! A nevracej se, dokud si ty své hloupé, sobecké pudy nerozmyslíš!“
„Taky že půjdu! Stejně mě tu všichni nenávidíte,“ vzlykne dívka, střemhlav se vrhne ke dveřím a je tatam.
Večer se nevrátí.

„U prorokova vousu, Tamaro! Co si myslíš, že děláš?“ vyštěkla na ni podrážděně Fahimah.
„Já –"
„Řekla jsem lehce! protřepat! Ne, jen zakroužit hladinou jako vánek, jako dotek slunce nad okvětními plátky jasmínu, aby se uvolnila vůně! Co má být tohle? Vždyť to vypadá jako když do vodní nádrže upustíš kámen! Že tys to zamíchala?“
„Pán de Saint říkal, ať – ať to udělám. Že prý se minule skoro zadusil, protože vdechnul skořici,“ zamumlala rozpačitě dívka.
„V tom případě si pán de Saint příště může uvařit tu masalu sám, když je tak chytrý!“ odfrkla si Fahimah. „Vylít, a znova! A skořice dvojnásobek!“

Vědět, že tam někde je. V hlubinách Černého hradu. Unavený, zraněný, ale mezi svými.
Myslet na něj při všech modlitbách. Pětkrát denně, a ještě víc.
Vzpomenout na jeho objetí, její pláč po blízkosti. Vůně kůže, železa a bezpečí. Hlas, kterým promlouvají staletí. Slova zatvrzelého. Pohled šejtána.
Láska k cizinci. Nedovolená, nechtěná a nepřijímaná. Na ten dopis jí ani neodpověděl. Snad ho vůbec nečetl.
Poslední slza, setřená vzpomínkou. Víc ti nedám.
Přijmout ruku, která je blízká, povědomá a hřeje, je úleva.
Ano, příteli, synu mé druhé matky. Smíš mě vyvést k hradbám. Tebe se nebojím.
Jsi život, a on je smrt.