Bullerbynská slota

Paní učitelka starostivě vyhlédla z okna. Potom rozhodla, že nás šest dětí z Bullerbynu pustí dříve, abychom došli domů za světla.
Nepomohlo to. Zatáhlo se, začalo hustě pršet. Pomalu jsme se táhli do kopce. Nebylo proč pospíchat, ledová voda nám stejně dávno stékala pod brašnami po zádech a čvachtala v botách. Ani utíkat jsme už nemohli.
I když děláme vždycky všechno, co Lasse vymyslí, tentokrát jsem se odmítla jít schovat k ševci. Mám z něj strach.
„Tak to ani za nic, Lasse. Zbláznil ses? Jsem sice mokrá jako myš, ale domů dojdu, i kdybych zmrzla!“ Anna a Brita se ke mně přidaly a tak jsme se plazili dál.
Ještě nikdy jsem neviděla naše útulné stavení raději. Když jsme dorazily domů, maminka nad námi spráskla ruce a rychle nás hnala svlékat.
Ách, jak bylo příjemné zavrtat se pod tlustou peřinu a pít horkou čokoládu, kterou mi Agda donesla do postele!
Jenže pak jsem dostala horečku a také velkou rýmu. Musela jsem ležet v posteli ještě týden, i když ostatní už dávno chodili do školy. Mrzelo mě to. Mám moc ráda naši paní učitelku. Ale holky mi donesly úkoly a Bosse dokonce nové Švédské jaro na čtení, tak to nebylo tak zlé.