Jsme veselí, jsme hraví. A taky poměrně hluční.

Od doby, co k nám začal Hammond chodit na návštěvu s pravidelností švýcarského rychlíku, můj klid na psaní vzal definitivně zasvé.
„Jamesi, kde to zase jseš?“
„Promiň, trochu jsem se v tom křoví ztratil.“
„Říkal jsem, ať křoví ignoruješ a jdeš rovnou do tunelu!“
„Já vím, promiň! Už jdu na to. Připravenej?“
„Jo. Hlavně to nevystříkej moc rychle!“
„OK. Jdu na věc!“
„Víc doleva! Víc doleva! Jo! To je ono! Stop! Zastav! Teď musíš pomalu! Jo, jo, super!“
Když jsem přestřihl elektrickou šňůru, konečně mě zaregistrovali.
„Ten PlayStation byl novej!“
„Právě jsme dokončili dvanáctej level!“
„No, tak třináctej už nerozehrajete.“