Top Gear

“Zkus to ještě jednou, prosím!”

Člen štábu za volantem znovu otočil klíčkem v zapalování. Auto zakvílelo, zakuckalo se, a ztichnulo.

Richard prohlásil něco, co budou muset vystřihnout. Projel si rukou nervózně vlasy. Babral se s tím už snad dvě hodiny, motor byl zoufale rozladěný, a štáb  se nechal slyšet, že dochází čas. 

Jeho kolegové, posedávající u krajnice s benzínkovým kafem, se zdály být v mnohem lepší náladě.

“Tentokrát už se náhradnímu vozidlu nevyhne,” ušklíbnul se Jeremy.

“Smí se s tím vůbec na dálnici?” přemýšlel James.

Peel P50 se zlověstně lesknul na slunci.

“Miniaturní auto pro miniaturního moderátora. Aspoň budou ladit.”

Ti tři mezi sebou mají zvláštní duševní spojení. Každý je uplně jiný, s jinou náturou. Každý z nich je svým způsobem drsný a odvážný, i když tak na první pohled vůbec nepůsobí. A ty tři různé energie do sebe pasují jako kolečka precizního stroje, který vytváří nejlepší britský humor.
Slunce svítí a trio se peče venku před trávníkem.
Kolegové na Clarksona koukají trochu ustaraně i znechuceně.
„Nechceš se namazat?“ Prohodí Hammond.
“Proč?“ táže se Clarkson nevinně.
„Vypadáš jako něco, co bylo nalezeno v pyramidě,“ řekně May a Hammond se snaží neumřít smíchy.
Chudák Clarkson si sáhne na zcela vysušený obličej.

Když se připravujete na polární expedici, musíte myslet opravdu na všechno a podle toho se řádně vybavit. A co teprve, když se chystáte dojet auty na severní pól? Nikdy před tím žádné auto na severní pól nedojelo.
Všichni jim říkali, že se určitě zabijou. Oni jsou však známí tím, že jsou naprostí blázni. Přece nejde, aby auto někam nedojelo! A že měli nějaké auto! Hilux speciálně upravený Islanďany. A víte, co se o Islanďanech říká. Nejen auto, ale i oni se museli řádně připravit. Měli i brokovnici! Dokonce i gin tonic!
Co jsi ale May nevezme? No jistě, plechovku lančmítu!

Vítr ve vlasech.
Slunce ve tváři.
Řev motoru.
Silnice mizí pod koly.
"JOOOOOOOO! To je vono!"
Hnát se po silnici, neřešit, nehrotit, prostě jet! Jo to jsem přesně potřeboval!
Přesně tohle si myslí britský mladík, který žene auto po silnici podél pláže na pobřeží u Grimsby. S přáteli často mluvil o tom, jaké to je, jet si jen tak, nezávisle na komkoliv. Ano, cítil se volný, cítil se jako král, cítil se dospělý. Konečně dospělý!
Co?
"NÉÉÉ! Sakra sakra sakra!"
"Pane Clarksone, víte kolik jste jel?"
Jo bejt dospělej je fajn, ale where the fuck mám teď vzít na pokutu?!

Jakmile jsem v jeho batohu zmerčil tu Satanovu bibli s názvem Jóga - Váš únik ze světa stresu, tušil jsem, že to skončí katastrofou.
Uzavřel jsem sázku s kolegy, že neuplyne ani týden a Hammond nám doručí neschopenku.
Když ve středu přijel do práce v elasťákách a o polední pauze si na zem natáhl karimatku, věděl jsem, že moje vítězství je blízko.
„Tak kdo chce vidět, jak si dám nohy za hlavu?“
Jamesovu poznámku o čtyřicet let starých kyčelních kloubech ignoroval.
O patnáct minut později se jeden z přivolaných záchranářů přiznal, že ještě nikdy nenakládal do sanitky člověka ve směšnější poloze.

Na scénu plnou doutnajících karavanů přichází James May. V ruce má loutnu a rozehrává tklivou melodii.
JM: Když jsem byl malý chlapec, na čepici nosíval jsem střapec, já sníval jsem v noci potají o tom, co normální kluci neznají.
Zpoza hromady kouřícího šrotu vylézá Richard Hammond. V ruce drží kytaru. Velmi rozpačitě brnká do strun.
RH: Když jsem byl ještě hoch, říkali mi Richie, zlatíčko, věnuj se umění obrazů a soch, a kladli na srdce zdravíčko.
Scéna se otřásá mohutnými výbuchy. Z hustého dýmu vystupuje Jeremy Clarkson. Basovou kytaru drží v ruce jako prase kost a ani se nesnaží předstírat, že na ni umí hrát.
JC: Už když jsem se narodil, šlo mi o jedinou věc - abych se na světě nenudil a neskončil jako nějakej švec. Nic proti ševcům, i tohle řemeslo je záslužný. I když bych radši pošel na tyfus, než žít z takový almužny.
JM, RH, JC: My máme práci snů a až do skonání dnů, podpalovat budem obytné vozy, z kdečeho dělat si kozy, porušovat pravidla, z automobilů stavět plavidla a společenské konvence zavřeme do kredence.
Ze stropu se snáší Stig, buší do helmy a zpívá o kráse nahé pravdy.
Jeho zpěv slyší jen kočky a netopýři.

Od doby, co k nám začal Hammond chodit na návštěvu s pravidelností švýcarského rychlíku, můj klid na psaní vzal definitivně zasvé.
„Jamesi, kde to zase jseš?“
„Promiň, trochu jsem se v tom křoví ztratil.“
„Říkal jsem, ať křoví ignoruješ a jdeš rovnou do tunelu!“
„Já vím, promiň! Už jdu na to. Připravenej?“
„Jo. Hlavně to nevystříkej moc rychle!“
„OK. Jdu na věc!“
„Víc doleva! Víc doleva! Jo! To je ono! Stop! Zastav! Teď musíš pomalu! Jo, jo, super!“
Když jsem přestřihl elektrickou šňůru, konečně mě zaregistrovali.
„Ten PlayStation byl novej!“
„Právě jsme dokončili dvanáctej level!“
„No, tak třináctej už nerozehrajete.“

Na počátku byla hořkost.
Všechny ty řeči státního žalobce o tom, jak jsem se nemohl smířit se vztahem Jamese s mojí dcerou. Báchorka o rozezleném taťkovi, co vzal do ruky pistoli.
Rozsudek viny ještě ani nestačil nabýt právní moci, když se v cele objevili zakuklení ozbrojenci a odvedli mě do přistavené dodávky.
„Na můj vkus tu popravu moc dramatizujete.“
Muž vedle mě odhalil tvář.
Byl to Richard.
„Informace, co jsi nám dal, nás dovedly na místo, odkud už se nemůžeme vrátit.“
„Na jaké místo?“
„Na to nejvyšší.“
„Vláda?“
Místo odpovědi mi podal nové doklady.
„Norsko? No, mají dobrou jahodovou vodku.“

Víra ve spravedlnost je stejně slepá jako ulička za barem, ve kterém jsem podle nich nebyl.
„Přiznávám, strávil jsem tam asi pět minut. Pak jsem i s pivem odešel ven, abych si zapálil. V postranní uličce jsem narazil na Jamese. Pohádali jsme se. On odjel a já zůstal.“
„V čem spočívala vaše hádka?“
„Kdybych vám to řekl, pravděpodobně skončím stejně jako on.“
„To u soudu neobstojí,“ varoval mě advokát. „Musíte říct všechno, co víte, musíte se nějak obhájit, Jeremy! Porota vám nemůže číst myšlenky, soudce nepoužívá křišťálovou kouli a já nejsem všemocný!“
„Tak v tom případě už jsem nejspíš odsouzený.“