Medovina

Jan z Cimburku hlučně postavil kalich na dubový stůl a s potutelným úsměvem se zadíval na svého bratra.
„Jakube, tak co říkáš mojí medovině?“
„Inu, silná je dost, ale na moji nemá. Nad lesní med není. Jestli chceš dobře uctít hosty, co přijedou na svatbu panny Svatavy, pošlu ti nějakou ze svých zásob.“
Jan si prohrábl střapatou hřívu. Úsměv na jeho tváři zvolna pohasínal.
„Máří, dones džbán ze sklepa, ten napravo.“
Stará chůva se šourá ke dveřím, suché rty pevně sevřené, aby zakryla úsměv. Ti její parobci jsou stejní, jako když se před padesáti lety špičkovali, čí kuše střílí přesněji.