Ba horší

Když ona Anna taky moc východisek nemá.
Ona za sebou prostě nechala ale úplně, úplně všechno, co jí dávalo sílu žít. A v Paříži prostě zaboha není schopná najít něco novýho, i kdyby chtěla.

Díky :)

No, já doufám, že dneska přijde dobré téma a půjde to :)

Nojo, no, asi je.

Ale dobrý koně umí couvat ;)

No, ono já myslím, že zrovna tohle by ho morálně strašně drásalo, ať by byl knězem nebo ne, protože zaprvé to je takovej jedinej stupínek, o kterej na Sibiři ještě neupad. Ale tohle tomu samozřejmě přidává.

Mrzí mě, že to je pro tebe velmi bolestné, a fakt se jako neurazím, pokud to číst nebudeš. :) Ale chápu, pro mě to je taky bolestné, proto to píšu.

Ale tak nějak tyhle drabblata nepíšu s tím, aby se pak říkalo, kdo za co může. Pokud to tak působí, tak to bohužel asi prostě nezvládám popsat dost komplexně, což je samozřejmě problém rozfragmentovaného příběhu a toho omezeného rozsahu a může se to stát.
Ale Anna reálně ano, skutečně ztratila všechno, co měla. To, že je vedle toho nějakej relativně cizí člověk, co ji má rád, je dost irelevantní, protože se vlastně předtím, než ji někam odvezl, znali dva dny - a ten vztah dvou lidí, který by jinak byli takový nesmělí, oťukávající se introverti, tahle hrozně velká a těžká povinnost taky dost poškodila. Základní stavební kameny Annina života a osobnosti jsou prostě všechny pryč - její bratři a rodina, její dosavadní největší smysl života. To, že je nějak kompetentní, samostatný člověk, který umí spoustu věcí a vyzná se ve svém prostředí. Její země, kterou hrozně milovala a celý život po ní svobodně chodila. To všechno nejenom, že už nemá, ale navíc to viděla shořet - Rusko a cokoliv, co bylo v jejím životě důležitý, už prostě není, a celá ta změna trvala tak jeden hrozně ošklivý týden (na rozdíl od vojáků jako byl Záboj, pro které to zabralo přeměnu skrze čtyři roky). Teď je v úplně cizím prostředí, kde nic nedává smysl (jak jsem v jednom drabbli zkusila naznačit, tak se třeba v tom městě pořád ztrácí, což je pro ni úplně nepochopitelný, to se jí v lese nestalo od pěti let), nikomu nerozumí, nikoho nemá, a jedinej, s kým může komunikovat, je ten jeden člověk, co na ni dva dny jejího života byl hodnej a pak... ji odtáhl od jejích bratrů. A vlastně je tam taky trochu pocit, že když si začne někde dělat sama vlastní život, tak tím zrazuje svoje bratry.
Jasně, teď prostě sedí a nedělá nic a to je špatný, ale taky to je někdo, kdo už sebevražednýma tendencema trpěl vcelku masivně, a vlastně nevím, co víc by se člověku muselo stát, aby taková ta úplně všechno pohlcující znecitlivující deprese dávala smysl.

Je možný si i ve výsledku tohohle říct, že je prostě teď na vině ona a činí špatně, to je samozřejmě na interpretaci každýho, ale zároveň myslím, že je dobrý si tu situaci plně uvědomit. A já ji de facto vyfabrikovala z toho, jak jsem se cítila na konci té hry a co si myslím, že by se v takový situaci stalo mně, takže tady se zase omlouvám já, ale je to taky trochu osobní ;)

Díky :) Jsem ráda, že aspoň to zoufalství z toho čiší správně ;)

Jojo, přesně, ono se to všechno drolí tak postupně.
Díky!

Díky, to jsem ráda :)

Už jsem to určitě říkala, ale ty prostě vždycky přesně víš, co do toho komentáře napsat, abys mě potěšila.

Ts, to já jsem si u Šaretase hezky naklikla fandom a jela popořadě a patřičně se napínala :)
Ale díky moc za ten výtrysk komentíků!