Kvok

Falešná identita děkuje za milé komentáře a slibuje, že jejich obsah přetlumočí Pravému autorovi ... sama cítí potřebu se pod mnohé z nich podepsat, protože text je moc krásný, do třetí úrovně jakž takž, ale hlubším úrovním už zcela nerozumí :)

Pravý autor uložil Falešné identitě, aby k drabbleti vložila malou vysvětlující poznámku. Zde tedy je:

- Poznámky:
1) duše (psýché) původně (tj. v nejstarší řecké epice) nebyla centrem lidské osobnosti ani osobností samotnou, nýbrž za života byla životem a po smrti stínem života, který se patrně utvářel v okamžiku smrti. Dodnes je záhadou, co vlastně pro naše předky osobností bylo, pokud ji vůbec měli (viz k tomu např. E. Bickel, Homerischer Seelenglaube, Berlin: Deutsche Verlagsgesellschaft für Politik und Geschichte, 1925. Onians, The Origins of European Thought. About the Body, the Mind, the Soul, the World, Time, and Fate, Cambridge: University Press 1951; L. Albinus, The House of Hades: Studies in Ancient Greek Eschatology, Aarhus: Aarhus University Press, 2000).
2) když už osobnost začala být identifikována s duší, vznikla otázka, kde vlastně v těle sídlí. Odpovědi byly různé: nejčastěji byla psýché spojována s vnitřními orgány (játra, srdce, mozek), s fyziologickými procesy (dýchání, krevní oběh) a lokalitami v těle (hrudník, hlava), ale občas se objevovalo i celé tělo, v němž duše dlela jako jakýsi jeho dvojník. Ke zcela okrajovému pojetí, které pocházelo patrně z lidového prostředí, patřila víra, že duše je maličkým mužíčkem, který sídlí v očích (J. N. Bremmer 1983, The Early Greek Concept of the Soul, Princeton: Princeton University Press, 1983). Zároveň v archaické době oči platily za místo, kudy životní (a svým způsobem i duševní) síla, ztělesňovaná jako vzájemně propojená soustava několika tekutin (mozek, morek, mícha, sperma, slzy), přijímá vnější podněty a zároveň je sama vysílá ven. Nejpatrnější to bylo ve věcech milostných, kdy roztoužený pohled vycházel ven z oka a jaksi ovíjel předmět touhy a snažil se ho dostat nazpět (i autoři některých pozdějších filosofických teorií vidění předpokládali, že z oka vychází jakýsi paprsek).
3) v antice se také věřilo, že na lidi dohlížejí vyšší bytosti zvané daimoni (pozdější křesťanští démoni), případně že každý má svého daimona. V prvních inkarnačních teoriích inkarnoval daimón, ne duše (psýché). Přibližně v téže době (tj. v 5. stol. př. n. l.) se objevila i víra, že na každého člověka dohlížejí vyšší bytosti dvě (zvané moiry či daimoni), která pak přetrvala do pozdní antiky, kde tyto dvě bytosti začaly splývat s anděly. Ne u všech autorů to bylo stejné, ale podle některých z nich byla jedna z těchto bytostí temná a zlá a „svého“ člověka k podobným věcem i vedla, naopak druhá byla světlá a dobrá a člověka před nimi chránila (P. Boayncé, Les deux démoéns personnels dans l´antiquité grecque et latine, in: Revue philologique 61 (1935), s. 189-202).