Kvok. Slepice po pěšině, dvě slepice. Třepetají prdelkou. Snad to nejsou slepice. Kvok. Štěbetají si o andělech. Kvok. O kohoutech, kteří jsou bóží. Kvok. Očerňují je, bělí. Kvok? Kvok ne. To duše, která žije jako malinkatý mužíček v očích. Říká mužíček kvok? Ne, vypadává ven – s chlípnými pohledy, se slzami. Jak však může jeden mužíček sídlit ve dvou očích? Kvok. Nejsou snad dva? Jistě jsou dva: temný sídlí v oku levém, světlý v oku pravém. Černý a bílý anděl. Kvok. Provázejí, třepetají prdelkou, vypadávají ven. Dělají kvok. Oči, kohouti kanou jim z hlav. V každém sedí slepice na vajíčkách. Kvok.
Pozdější dodatek: jste asi zmateni správně, téma je naplněno také trochu tím, že jsem to nenapsala já, ale můj muž ...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Uf.
Profesor
Tohle je úžasné, ale já to už nějak nepobírám. Tuším však krásný jinotaj.:-)
zírám
Aries
zírám
Páni, to se mi moc líbí, i
Julie
Páni, to se mi moc líbí, i když mi jistě několik rovin uniká.
i mně uniká zřejmě spousta
Tora
i mně uniká zřejmě spousta rovin, ale líbí se mi to. Kvok.
Kvok kvok. Což znamená líbí
Keneu
Kvok kvok. Což znamená líbí moc.
Co na to říci. Snad jen...
Rya
Co na to říci. Snad jen... kvok :-)
(na rozdíl od předkomentujících nehledám žádné jinotaje ani nemám pocit, že mi unikají nezměrné hlubiny, neboť se dokážu prostě těšit z čiré absurdity ;))
Falešná identita děkuje za
Hippopotamie
Falešná identita děkuje za milé komentáře a slibuje, že jejich obsah přetlumočí Pravému autorovi ... sama cítí potřebu se pod mnohé z nich podepsat, protože text je moc krásný, do třetí úrovně jakž takž, ale hlubším úrovním už zcela nerozumí :)
Pravý autor uložil Falešné
Hippopotamie
Pravý autor uložil Falešné identitě, aby k drabbleti vložila malou vysvětlující poznámku. Zde tedy je:
- Poznámky:
1) duše (psýché) původně (tj. v nejstarší řecké epice) nebyla centrem lidské osobnosti ani osobností samotnou, nýbrž za života byla životem a po smrti stínem života, který se patrně utvářel v okamžiku smrti. Dodnes je záhadou, co vlastně pro naše předky osobností bylo, pokud ji vůbec měli (viz k tomu např. E. Bickel, Homerischer Seelenglaube, Berlin: Deutsche Verlagsgesellschaft für Politik und Geschichte, 1925. Onians, The Origins of European Thought. About the Body, the Mind, the Soul, the World, Time, and Fate, Cambridge: University Press 1951; L. Albinus, The House of Hades: Studies in Ancient Greek Eschatology, Aarhus: Aarhus University Press, 2000).
2) když už osobnost začala být identifikována s duší, vznikla otázka, kde vlastně v těle sídlí. Odpovědi byly různé: nejčastěji byla psýché spojována s vnitřními orgány (játra, srdce, mozek), s fyziologickými procesy (dýchání, krevní oběh) a lokalitami v těle (hrudník, hlava), ale občas se objevovalo i celé tělo, v němž duše dlela jako jakýsi jeho dvojník. Ke zcela okrajovému pojetí, které pocházelo patrně z lidového prostředí, patřila víra, že duše je maličkým mužíčkem, který sídlí v očích (J. N. Bremmer 1983, The Early Greek Concept of the Soul, Princeton: Princeton University Press, 1983). Zároveň v archaické době oči platily za místo, kudy životní (a svým způsobem i duševní) síla, ztělesňovaná jako vzájemně propojená soustava několika tekutin (mozek, morek, mícha, sperma, slzy), přijímá vnější podněty a zároveň je sama vysílá ven. Nejpatrnější to bylo ve věcech milostných, kdy roztoužený pohled vycházel ven z oka a jaksi ovíjel předmět touhy a snažil se ho dostat nazpět (i autoři některých pozdějších filosofických teorií vidění předpokládali, že z oka vychází jakýsi paprsek).
3) v antice se také věřilo, že na lidi dohlížejí vyšší bytosti zvané daimoni (pozdější křesťanští démoni), případně že každý má svého daimona. V prvních inkarnačních teoriích inkarnoval daimón, ne duše (psýché). Přibližně v téže době (tj. v 5. stol. př. n. l.) se objevila i víra, že na každého člověka dohlížejí vyšší bytosti dvě (zvané moiry či daimoni), která pak přetrvala do pozdní antiky, kde tyto dvě bytosti začaly splývat s anděly. Ne u všech autorů to bylo stejné, ale podle některých z nich byla jedna z těchto bytostí temná a zlá a „svého“ člověka k podobným věcem i vedla, naopak druhá byla světlá a dobrá a člověka před nimi chránila (P. Boayncé, Les deux démoéns personnels dans l´antiquité grecque et latine, in: Revue philologique 61 (1935), s. 189-202).
paráda
Keneu
paráda