Výročí

Věnec z kvítí, prostý pomníček. Rozcuchaný blonďák stál téměř u něj. Sledoval vyrytá písmena. Na rameno mu dopadla ruka přítele. Němcovy oči zalétly k masivní bráně. Skrývala místo plné utrpení.

„Ještě to chce sluneční brýle a kšilt do čela.“

„Zdravím, Arthure,“ ucedil Ludwig.

„Hryže tě svědomí? Divím se, že se tu nesešla celá Osa,“ ryl do něj Angličan dál.

„Nikdo nás tu nezná,“ odsekl Němec podrážděně. „Jsem národ, ale bojoval jsem v zákopech. Nevěděl jsem o... tomhle. Tak mi to pořád nevyčítej.“

„Smůla. Německo bude mít pořád máslo na hlavě. Tuhle špínu prostě nesmyješ.“

Ludwig to věděl. Minulost nešlo vrátit.