Opuštěná

Neměla ráda zrcadla. Tu jejich krutou upřímnost. Když měla špatný den, rozbíjela je. Jindy se v nich zhlížela. Zkoumala jemné rysy tváře, smyslně vykrojená ústa, hluboké smutné oči.
Jenže její pohled se vždy zákonitě stočil k nim. Většinou hráli odstíny modré a hnědé, ale v příhodném světle na sebe brali celou škálu zemitých barev.
To oni byli příčinou její samoty.
Po pohledu na ni ještě nikdo nezkameněl, ale kdo se přiblížil na dosah hadům, kteří jí vyrůstali po celé hlavě, byl uštknut.
Smrt jako smrt. Tak se jí lidé vyhýbali.
Medusa neměla ráda zrcadla, ale krom nich neměla jediného přítele.