Pjůr Médžik

Než vejde do Řetězové, poplácá pan Antonín žebradlo na rameni. Zběžná kontrola. Ne že by měl sklerózu - nakonec, na dvousetletého staříka se ještě celkem drží - ale přece jen, když vaše hlava musí pojmout tolikero informací, máte na kapku roztržitosti nárok.
Město usíná a pod dlažbou funí prastará magie. S půlnocí nabírá sílu a pan Atonín raději přidá do kroku.
Zpoza rohu vytančí bezdomovec. Cupitá na špičkách jako balerína, zpívá jako slavík a hlasitě škytá. Duhově. Bělostné sylfy mu krouží nad hlavou.
Pan Antonín zkoprní. Poplácá tašku znovu. Je děsivě prázdná.
Přenášet lektvar ve flašce od Sklepmistra byl vážně blbej nápad.