V nové kůži

“Paní baronko, váš čaj.”
“Paní baronko, bude třeba rozhodnout o nákupu drůbeže.”
“Zde prosím, na vaše přání, mylady.”
“Přeji krásného dne, mladá paní.”
Baronka. Paní. Lady.
To já přece nejsem. Zdá se mi to všechno? Vždyť to nemohu zvládnout. Nemohu to unést. Stalo se to skutečně?
“Marie? Marie, má nejdražší, slyšíš?”
Thomas se usmívá. Tak tedy skutečně, asi se to stalo, jsou svoji.
“Odpusť, můj drahý, stále mám pocit, že se mi to zdá. Co jsi říkal?”
“To není sen, má milá. Jen jsem chválil tvé nadšení pro farní charitu, měl jsem z něj radost.”
Jeho objetí. Bezpečná kotva skutečnosti.