Jane Austen: Mansfield Park

Susan se ohlédla za kočárem a otráveně si povzdychla.
"Páreček k pohledání, co?" odtušila Mrs. Stronghold.
"Přes ty jeho ulízaný kecy skoro není vidět, že ani Lucy za dva nepobrala. Nemám ji ráda, a stejně je mi jí líto."
"Třeba ho vyšle na honitbu, sebe do Londýna a budou oba spokojený."
Susan se uchechtla.
"Copak?"
"Napadlo mě, kdyby se usadili poblíž sídla páně Rushworthova..."
"To je ten, co mu Maria-ach-jsem-v-pasti utekla s tím...?"
"Crawfordem. Jo," Susan vystřídala pobavený výraz kapkou kysela.
"A co s ním? To byl přece taky takovej kecal."
"No právě. Rozuměli by si. Možná víc, než dobře."

Vrznutí stoličky probralo Toma z naléhavého snu. Postavu při posteli nedokázal rozpoznat. Široké rukávy a těžká hnědá kápě nenapovídaly víc, než jeho zamžená mysl. Než nervy odpověděly na varovný signál, prostý posunek rukou ho zmrazil na místě.
"Tiše. Fanny usnula."
Tedy žena.
"Kdo...? Co chceš...?"
Dva úsporné pohyby rukou a držela mu u úst flakon.
"Co chceš ty? Žít?"
Chrchlavě zavrčel.
"Chtěl jsem. Takhle to dopadlo. Mělo to být jinak. Kluk s velkými cíli. Nenechali mě."
"Tak buď hrdina dnes. Bojuj."
Nedokázal se bránit. Hořkost přinesla kašel. Fanny zamrkala. Svítalo.
"Ještě lépe - buď po zbytek života dobrým člověkem," špitla Gwen.

Uctivá poklona paním matkám, matronám rodů:
Je obecně známo, že Lydia, dcera pana Benneta na Longbournu, prchla nedávno s oficírem domobrany z bezpečné náruče rodiny.
Dle našich zdrojů podobnou újmu, navíc zničení svazku manželského, spáchal nyní pan Crawford s paní Rushworthovou, rozenou Bertramovou.
Naši zpravodajové dnes prověřují údajné zmizení paní Knightleyové. V této věci budeme dále informovat.
Dámy, nesmíme dopustit, aby dnešní generace mladých mužů v tomto spiknutí proti dobrému mravu a morálce zvrátila svět v bahno chaosu a neřesti.
Prosíme snažně, předejte varování všem ctihodným ženám, než bude vše ztraceno, než jejich podlé způsoby i tuto naši snahu zahubí.

Rád by řekl, že seděli za stájemi do půlnoci, ale Fanny šla celkem brzy spát. Vzácný čas s nejbližší sestřičkou však nepromarnil. Poslouchal její povídání do poslední noty náznaku, sledoval zlatý svit hvězd v jejích očích. Zmínila se, že občas s Edmundem pozorují oblohu.
Před nočním chladem se ukryl v salonu, ačkoliv by spíše ocenil svou kajutu, kde si obvykle rovnával myšlenky
“Skleničku?” nabízel bratránek na zahřátí.
“Ne, díky pěkně.”
Zadíval se Edmundovi do tváře. Spatřil stopy hádanky, která se nechtěla nechat rozlousknout.
“Jestli ti mohu poradit, odpověď na tvou otázku zná hlubina noční oblohy. Běž se jí někdy zeptat.”

Po několika divokých nocích, dobrodružném útěku a nocích chladných ale neméně divokých, Maria jaksi doufala.
I když se rozhodli ji rychle uklidit do ústraní, vykázat ji spolu s tetou do téhle mizerné chalupy. Mohl by stačit jeden kratičký dopis. Kdyby měla děťátko, třeba by se jí Henry ještě ujal.
V hloubi duše věděla, jak se rouhá. Přála si to kvůli sobě samé, ne kvůli novému životu.
Dny se přelily ve věčnost, přání uletělo oknem. Svět zhořkl. Maria zahořkla též. Nákaza od tety Norrisové. Dvě zapomenuté navztekané ženy.
Až po letech Marii došlo, kde ta hořkost začínala.
Čaj. Od prvního dne.

“Paní baronko, váš čaj.”
“Paní baronko, bude třeba rozhodnout o nákupu drůbeže.”
“Zde prosím, na vaše přání, mylady.”
“Přeji krásného dne, mladá paní.”
Baronka. Paní. Lady.
To já přece nejsem. Zdá se mi to všechno? Vždyť to nemohu zvládnout. Nemohu to unést. Stalo se to skutečně?
“Marie? Marie, má nejdražší, slyšíš?”
Thomas se usmívá. Tak tedy skutečně, asi se to stalo, jsou svoji.
“Odpusť, můj drahý, stále mám pocit, že se mi to zdá. Co jsi říkal?”
“To není sen, má milá. Jen jsem chválil tvé nadšení pro farní charitu, měl jsem z něj radost.”
Jeho objetí. Bezpečná kotva skutečnosti.