Lodičky z rákosu

Stíny se dlouží nad faraonovým domem, stíny rostou v jejich duších. Ty, které se nenáviděly, sokyně v lásce, protivnice v přízni, náhle a nečekaně cítí zvláštní spřízněnost. Do nitra se vkrádá bázeň, roste jako děti v jejich lůnech, ostrá jako nůž, temná jako pověsti, jako šepoty.
O synech, kteří se zázrakem nerodí.
O lodičkách a řece.
O zmatněných myslích starších faraonových žen.
Dříve sebejisté královny králových nocí, teď nejisté a ustrašené, vězeňkyně zlatého domu, zmatené a nešťastné. Nemohou odejít, mohou se jen modlit, prosit bohy o dcery.
A hbité ruce čihařovy dcery, obratné prsty královské manželky Tij dovedně splétají rákos.