Egypťan Sinuhet

Stíny se dlouží nad faraonovým domem, stíny rostou v jejich duších. Ty, které se nenáviděly, sokyně v lásce, protivnice v přízni, náhle a nečekaně cítí zvláštní spřízněnost. Do nitra se vkrádá bázeň, roste jako děti v jejich lůnech, ostrá jako nůž, temná jako pověsti, jako šepoty.
O synech, kteří se zázrakem nerodí.
O lodičkách a řece.
O zmatněných myslích starších faraonových žen.
Dříve sebejisté královny králových nocí, teď nejisté a ustrašené, vězeňkyně zlatého domu, zmatené a nešťastné. Nemohou odejít, mohou se jen modlit, prosit bohy o dcery.
A hbité ruce čihařovy dcery, obratné prsty královské manželky Tij dovedně splétají rákos.

Být mezi lidmi a přece sám, na to byl Josef dávno zvyklý.
Doma, to kvůli snům a plášti.
U Potifara, to kvůli víře v lepší zítřek.
Ve vězení, to kvůli pravomocím a šeptandě.
A teď? Proč je sám teď? Má krásnou ženu, dům plný lidí, celý Egypt na povel… No dobrá, možná právě proto.
A pak dostane nápad. Příští schůzka s faraonem nebude přísně formální „Ano, Egypt funguje, děkuji za optání,“ tři úklony a nashle za měsíc.
Tentokrát si budou povídat. Dva mocní, nadaní, osamělí. To by bylo, aby z Egypta neudělali lepší, Bohu milejší místo.
Aspoň na malou chvíli.

Pod vlivem Kaptahových řečí o návratu se zvedají závoje melancholie z mé mysli, neboť kdo jednou okusil vody Nilu, která chutná po rákosu a naplavené prsti, ten již z jiného pramene neuhasí žízeň. V záři zapadajícího slunce se lesknou pahorky Vesetu, večerem se šíří vůně ryb opékaných nad ohněm z trusu, vlaštovky létají nad Nilem. V hloubi duše však vím, že ani v rodné zemi Kemet nenaleznu pokoj, neboť jsem polovičním cizincem a krev v mých žilách je i krví země Mitannu, která se noří do stínů. Neboť jsem Sinuhet, Ten-jenž-je-osamělý, a tak tomu zůstane po všechny dny mého života.