Naznak

Ležím naznak na matraci. Nemůžu se hnout.

Pod postelí je zvíře. Jen zavřu oči a vidím jeho drápy, slyším hemžení jeho křídel, cítím, jak se otírá o mou kůži svou vlhkou, studenou srstí. Právě proto se nemůžu hýbat. Nesmím mu dát jedinou záminku, aby se znovu dalo do pohybu. Ale dokud se nepohnu já, zvíře nikdy neodejde.

Dovedu si ho představit v nadživotní velikosti. A čím déle si ho představuji, tím větší je.

Ležím naznak na matraci a usilovně se snažím na zvíře zapomenout. A tak tu jsme spolu - zvíře a já. Jako dvě věty, které zůstaly viset ve vzduchu.