Konečně osobní setkání

Jednání se protahovalo, což se Evě docela hodilo. Měla čas se v tetině kanceláři trochu zabydlet. Za chvíli už probírala poštu, co může vyřídit, a co bude potřeba probrat s panem ředitelem. Než se s tím stihla vypořádat, stál pan ředitel přímo u jejího stolu a Eva ucítila jeho pronikavý pohled.
Debatu začal zvláštně: „Proč jste si sem nedala cedulku s vlastním jménem?“
Moc nevěděla, co mu má odpovědět.
„Tak odpovíte mi?“
Evě došlo, že si ji asi pan ředitel nepamatuje, tak řekla: „Já jsem Eva Kulíková.“
„Prosím?“
„No, jmenuju se stejně jako teta, tak proč bych měla měnit cedulku?“