Opona

Třásla se mu ruka. Vůbec nemohl zamířit. Vlastně ani nevěděl, proč to pořád zkouší. Odevzdaně si povzdechl. Stejně to nikdy nedokáže.

Opatrně odložil samopal na lavici. Opřel se rukama o dřevěné zábradlí a pozoroval postavu plížící se směrem k ostnatým drátům. Ten muž neměl šanci. Nejspíš ho budou mučit. Mohl by mu to usnadnit, stačil by jediný výstřel. Znělo to tak jednoduše.

Nechat někoho projít se rovnalo sebevraždě. Nechtěl ani vědět, co by mu udělali, kdyby zjistili, že nesplnil svou povinnost. Ale tentokrát to byl poslední člověk, kterého nechal projít.

Psal se rok 1989. Pohraničník ani netušil, že má pravdu.