DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Petr jde pomalu po silnici. Vzduch voní neurčitě létem, smíchem a vypraným prádlem.
Něco zaslechne. Ohlédne se. Sirius ho zadýchaně doběhne.
„Červíčku,“ řekne, „neděje se nic? Přišlo mi... Nechci, abys měl pocit, že na tebe kašlem.“

Čas se přesype a přetočí a s vteřinovým zaváháním odbije jinak.

*
„Musíš o prázdninách taky přijet!“
*
„Péťo, podrž Harryho, přísahám, že jen u tebe nebrečí.“
*
„Bez tebe... Bez tebe bychom to nezvládli.“
*
Duben 1982

Jarní vzduch chutná slibem vzpomínek.
Na zahradě předvádí Sirius Harrymu triky na koštěti.
Petr něco říká. Remus se rozesměje.
Lily se opírá o Jamesovo rameno.

Všechno je, jak mělo být.

"Unfortunately, there will be no more reports from Cheetah," Wolf stated, opening a file.
"Meteorologists and various other experts are still scratching their heads about where all the extra water came into the Eufrates from. The citizens of Haditha thank any and all deities their dam held up."
He continued, looking at the two other directors.
"Anah township is recovering. The fortress... well, noone's going to search it without snorkel anytime soon. And we have preventive measures in place..."
"No survivors?"
"Total surprise. No time to evacuate."

Zaria, teacup in hand, sat in al-jida's kitchen, surrounded by family telling stories.

"Žádné přirozené číslo není poslední, vždycky jde přičíst jednička."

"Nekonečno?"

"Je to číslo? Kolik je nekonečno + 20?"

"Co množina všech přirozených čísel omega, ta by mohla být poslední, těsně za všemi přirozenými čísly?"

"Ale co omega + 1, omega + omega? Tyhle výrazy (ordinály) mají smysl, ale který bude poslední?"

"Uděláme stroj stále přičítající jedničku. Uvidí-li, kam to přičítání směřuje, skočí na ten limitní objekt (jako výše s přirozenými čísly). Tak najde všechny ordinály."

"A když všechny sjednotíme, dostaneme poslední!"

"No... skoro. Tahle obluda ordinál není, protože to není ani množina."

"To už je na mě moc. Ale aspoň nikdo není poslední."

Prosinec: Zubař, utopenci, zubař, Vánoce, kristepane, já jsem těhotná!
Leden: Zubař, ultrazvuk (to větší rozlišení!), turnaj v prší, alergická reakce kdoví na co, pohotovost, čtyři kapačky.
Únor: Teta má rakovinu, sakra.
Březen: To je ale krásný měsíc! Švagrová je taky těhotná.
Duben: DMD, jupí! Budeme mít kluka, jupí!
Květen: Teta s námi nemluví.
Červen: Koťata. Černého kocoura tu kočka nechala. Máme kotě doma, vím, jak to dopadne. Týden nespím. Zvrtnutý kotník - kombinace kotěte a marmelády. Manželovi zemřela babička.
Červenec: Spousta narozenin, oteklé kotníky.
Srpen: de Quervain útočí. Výstava květin, další den porod. A ještě další. Poslední z posledních problémů? Haha!

Vzpomínal s bolestí na urážky těch, kterých si tak vážil pro jejich původ a u nichž obdivoval vytrvalou věrnost své věci. Chudoba ho netrápila. Byl na ni zvyklý. Patřili ve Smyrně k nejchudším. Ona pocházela z podobně nuzných poměrů.
"Jsi bohat." četl v dopise od prvního z prvních a posledního z posledních a věděl, že tu nemluví o majetku.

Ještě to nebude snadné.

Díval se na barevnou armádu kolíčků, tančících ve větru spolu s kapkami deště a ručníky, které nestačily doschnout. Nejen oni byli svědky jejích modliteb.

"Nechceš dovnitř? Ať nepromokneš." zubila se na něj ze dveří, svetr nakřivo zapnutý.

Popelem se táhla ojedinělá řádka stop. Vedla přes planiny od hor až k ruinám kdysi velkého města. Na jejím konci se vlekl muž v potrhaném koženém kabátu až na zem. Na zádech měl nacpaný batoh a pušku se známkami hojného použití.
Před ním se tyčily masivní kovová vrata, zasazená do betonového bloku. Nad nimi se tkvěl nápis: “Oáza”.
Muži stékali po špinavé tváři slzy. Konečně to dokázal, nalezl poslední výspu civilizace. Se skřípotem otevřel vrata bunkru a vstoupil do tmy.
Pod nohama mu zakřupaly kosti. V mihotavém světle baterky se rozhlédl po betonové hrobce.
Pustinou se rozlehlo osamocené burácení výstřelu.

Hiró Onoda byl odhodlaný se nevzdat. Nikdy. Přestože již roky neopustil džungli a byl zcela odříznutý od okolního světa. Přestože ho bombardovali letáky plnými lží. Přestože vojín Akatsu opustil své druhy ve zbrani a vzdal se nepříteli. Přestože místní přisluhovači Američanů zastřelili jeho zbývající dva muže. Přestože za ním poslali toho pomateného mladíka, který se ho snažil přesvědčit, že jeho boj je zbytečný.
Pak za ním ale přijel major Taniguči – tedy vlastně pan Yošimi Taniguči, knihkupec – ve staré, moly prožrané uniformě a předal mu své poslední rozkazy.
Psal se rok 1974 a pro Hiróa Onodu právě skončila druhá světová válka.

Once upon a time we thrived, when the world was filled with magic. But men and women had replaced us with new gods they created, willingly enslaved and chained their minds, killed us, killed each other in the name of the false gods, their own creation. They have forgotten us, and we faded into mere stories. My brothers and sisters, the dragons, were the last to fade away, hidden.
I am the last of the last, the last dragon. I did not hide. I planted the seeds of imagination in curious minds. I slept for eons, waiting.

It's harvest time.

"Y'know," Aziraphale slurred, his glass dangling precariously from his hand, "We're the last of them. The last of the last."

"The... the what?" Crowley narrowed his eyes. His glasses had gone... somewhere. It didn't matter. Usually, it did, but not now. That was important, for reasons unclear to him at the moment.

"Last," Aziraphale elaborated. "Of the... you know."

"Last," Crowley added. "Yeah. You said."

Aziraphale nodded heavily. "Exactly. We're... what do they say?"

"Who?"

"People! About things?"

"Dunno. Lots."

"Old school. We're the last angels left on Earth. And..."

"We'll be the last to leave."

Aziraphale smiled, sadly. "Yes."

Arne woke up and shook his head. The memories... were back. Almost everything.
“Who are you?” he asked... Samantha.
“Did you lose your memory again?” she yawned.
“On the contrary. I remember now. The first time we met... you showed me from the cliff.”
“Sorry,” she said.
The next thing he knew, he woke up on the floor.
“What did you do?”
“Nothing. You just collapsed.”
The blackness. He needs to get through.
One last barrier he needs to break.
He didn’t realize he said that out loud.
“I know someone who can help with that...”
Swan will be thrilled.