Omyl

Dvojice strážců rozdělovala sladký chléb a citronádu padesátce nevalně oděných hlučných děcek.
Vévoda zadumaně shlížel oknem na nádvoří, jindy tak klidné.
Domníval se, že jeho hlas je tichý, ale důrazný.
Možná je prostě jen tichý.
„Uši máš v pořádku?“
Rozpačitý úředník, vyschlý, šeredný, shrbený, mlčel.
„Když řeknu sebrat něco na sirotky v ulicích, myslím uspořádat sbírku, ne sebrat je! Podstatný rozdíl!“
Ticho.
„Co s nimi… Ne, to bude tvůj problém. Postaráš se. Peníze dostaneš z pokladny, ale těm dětem zajistíš postel, stravu, péči! Rozumíš?“
„Ano, můj pane.“
Odpověď zazvonila radostí.
Vévoda pohlédl do ošklivé tváře a užasl.
Zářila jako slunce.