Dva vrtáci při práci

Tak pánové se v metalurgii zrovna nevyznají, správně měli říct slinutý karbid.
Pevná zrna karbidu wolframu se spojují kobaltem, což sice trochu sníží tvrdost výsledného materiálu, ale posílí jeho kujnost - vzniklý tvrdokov není tak křehký a snáší lépe mechanická namáhání. (Něco jsem o tom psala už v drabble Čas barevných povlaků).

Prý se tato událost skutečně stala, cituji: "Za zmínku taktéž stojí nechvalné využití wolframu coby kriminálního náčiní. Velmi užitečný vynález byl koncem 19. století učiněn zásluhou několika anonymních bankovních lupičů, kteří si k navrtávání ocelových trezorů a sejfů s cennostmi nechali od liverpoolského zámečníka, kováře a obratného metalurga Samuela Andrewse zhotovit první sadu vrtáků s wolframkarbidovým hrotem. Nadaný řemeslník byl průkopníkem moderní metody slinování - spékání kovových karbidů se snáze tajícím kovem. O několik desítek let později se výrobci nedobytných pokladen uchýlili k protitahu, když okolo mechanismu zámků nedobytných pokladen upevnili desku z kobaltové slitiny, pokrytou úlomky karbidu wolframu, o které se vrtáky nenechavců tříštily." Wolfram a molybden - bratři z oceli