Čtvrtý zpěv

I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály;
neb můj též krásný věk, dětinství mého věk
daleko odnesl divoký času vztek.
(KHM)
Poutníkovi vířily hlavou myšlenky, načež se pomalu se slily v jedinou, stále však nepolapitelnou. Podruhé po devíti letech se odvážil vrátit se. Poprvé však ve dne. Spatřil krajinu – pole, les, hrad i jezero – téměř nezměněnou. Poprvé přišel jindy než v zimě. Dýchal vzduch stále naplněn vůní borovic a vřesu. Připadalo mu, jako by se ještě vůbec nic nestalo, jako by měl každou chvíli potkat vylekaného Viléma. Kráčel dál. Valdemar jako by na něj čekal. Nemluvili spolu dlouho, nebylo třeba. K večeru Valdemar odešel; naposledy se ohlédl. Příroda se tišila. Když zafoukal vítr, jen holá lebka zarachotila zuby. Slzy slyšet nebylo.
Poznámka: Stále v kontextu mé ff na Máj, kterou ještě nikdo nečetl. :) Edit: Už je k dispozici.