Máj

"Věřil jen slovům, Valdemare?"
Sladkému vábení Jarmiliných rtů, když mu šeptala do ucha.
Oplzlé pomluvě o místním mlynáři, která ho přiměla k vraždě.
Sobě samému, když oslovil obláčky, co se ve své lhostejnosti rozplynuly dříve, než mu kat sťal hlavu.
Valdemar se zadíval Hynkovi do očí. Seděli sami pod popravčím kolem, bílá lebka chrastila ve větru.
"Kdysi věřil činům. Kdysi věřil tobě. Nikdy nepřestal křičet ze spaní. Ale nikdy neuvěřil, že jsi ho zkrvaveného opustil ze své vůle. Nikdy tě nepřestal milovat. A mě... nevymlouval jsem mu to, staral jsem se o něj... ale mě za to nikdy nepřestal nenávidět."

„Byl pozdní večer v půli dubna.“
Duben, kosa jak v morně. Květen bude lepší.
„Večerní máj je lásky past.“
Moc zhurta. Začnu spíš zlehka…
„Krkavec krkal lásky žal.“
Haha, dobrý. No ale ne, jasně…
„Kde morový zaváněl háj.“
To by se dost hodilo k tomu krkavci!
Slavíci a růže, lepší. Stromy v květu.
A mech. S tou láskou je zapotřebí se někam svalit.
„Jezero hladké“, jo, to je pěkný!
„Zvučelo temně bol
Břeh jej objímal kol
A slunce jasná světů jiných
Bloudila magickými proužky
Hořícími jak v lese soušky“.
Tak nevím, není už čas na skleničku?
Mrknu na to zejtra.

Již z dálky jsem v šeřícím se večeru viděl pahorek; na něm kůl a kolo a pod ním postava. Všiml si mne brzy, věnoval mi dlouhý pohled, zkoumavý, káravý, vědoucí, vše dohromady a přitom v něm nebylo ani jedno.
Seděli jsme vedle sebe, dávní druhové, zhrzení milenci, sokové v lásce... nic z toho nezbylo. Jen dva poutníci, kteří nezamhouřili oka.
Oba jsme znali tu pověru. Poslední popravený nebude spát, dokud ho nenahradí další. Jeho poslední noc. Má první. Symbolické gesto. Alespoň jednou, než nás přemůže vyčerpání.
Ráno vstal brzy.
Zachraptěl jsem: "Valdemare."
Otočil se. "Hynku."
Jeho poslední pohled patřil lebce.

Vždycky, když si vybíral mladé muže z téhle nebo té vesnice, odhadl přesně, co ho to bude stát. Někteří šli více než dobrovolně, na jiné platilo pár osvědčených triků a jihli mu v náručí. Nebo obráceně, jak se mu chtělo.
Když mezi stromy poprvé zahlédl Viléma, hlavou mu probleskla myšlenka, kterou rychle zapudil. Moc jednoduché. Moc mladý. Moc…
Žádost o schůzku a sázka u jezera ho přesvědčila. Jednou a dost.
Jenže planoucí tváře a hnědé oči vídal dál. Držel své loupežníky na jednom místě déle, než bylo rozumné. I Valdemar si všiml. Že tou ulovenou kořistí se stalo jeho srdce.

Kráká, strádá havran na stráži,
mrtvý morek zteřelých ran,
nevrátí se, nevrátí se k práci,
chrabrý, zbraň zrezavěla,
zahrabaná v prachu.
Ach, který zdrvil ten drahokam,
který zradil, který zranil,
ten mrtvého nespatří.
Strážný vrčí, krok sem, krok tam,
marně odvrací svůj zrak od hrozby
shůry roztahující spáry strašlivé.
Umrlec! Umrlec!
Praskot kostí vrací se k ránu.
Hrdina strázní ztýraný,
Zrůzněné vnitřnosti krev ruměnec
ztrápený zrak zakalený černé brvy krvavé
strašidelné páry tráví hrdlo, přízrak podvečera
skřehotá na prahu.
Vrahu! Vrahu!
Strážný vrčí: „Ten mrtvý musí z kola ven! K rybám!“
A pod mlynářským krovem
mře v hrobě trýzeň Jarmilina.

Dva roky se rodnému kraji vyhýbal. Až jednou táhlo ho něco nazpět. Zvědavost, možná. Pýcha, určitě. Bolest, která vybledla. Valdemar se ho snažil zadržet, přesvědčit, uplatit – nic nepomohlo.
Nikdy by nepřiznal, že měl Valdemar pravdu. Nic se nezměnilo, život v městečku se táhl stále stejně líně. Opovržení v očích jeho obyvatel překonal jen jejich strach. Když ležel na skále nad jezerem, cítil se doma a zároveň nemohl dýchat.
Přišla až potom. Zasněná, veselá, jiná. Lákala ho nepoznanou ženskostí a známou vůní mouky. Když zabořil tvář do Jarmiliných šatů, starý cit se smísil s novým a Vilém uvěřil, že nalezl štěstí.

Mlátička na obilí pracovala na plné obrátky. Byl ideální den na mletí obilí. Vilém to věděl. A věděl to i Vilémův otec, který se proto už před obědem vypravil do města.
Vilém zbyl na práci sám. Pracoval monotónně a neúnavně. Na jeho mužných pažích se mísil pot a mouka. Voněl po obilí.
Nevšiml si, že jej notnou chvíli někdo pozoruje při práci. Že jej někdo svléká pohledem. Představuje si jeho krásné mladé tělo. Že v duchu hladí jeho bříško. Že jej líbá v podbřišku a pak o něco níž.
Nevěděl, že je to ten, který ví, jak vypadá pod oblečením.