DMV - Dětinství mého věk

"Věřil jen slovům, Valdemare?"
Sladkému vábení Jarmiliných rtů, když mu šeptala do ucha.
Oplzlé pomluvě o místním mlynáři, která ho přiměla k vraždě.
Sobě samému, když oslovil obláčky, co se ve své lhostejnosti rozplynuly dříve, než mu kat sťal hlavu.
Valdemar se zadíval Hynkovi do očí. Seděli sami pod popravčím kolem, bílá lebka chrastila ve větru.
"Kdysi věřil činům. Kdysi věřil tobě. Nikdy nepřestal křičet ze spaní. Ale nikdy neuvěřil, že jsi ho zkrvaveného opustil ze své vůle. Nikdy tě nepřestal milovat. A mě... nevymlouval jsem mu to, staral jsem se o něj... ale mě za to nikdy nepřestal nenávidět."

Již z dálky jsem v šeřícím se večeru viděl pahorek; na něm kůl a kolo a pod ním postava. Všiml si mne brzy, věnoval mi dlouhý pohled, zkoumavý, káravý, vědoucí, vše dohromady a přitom v něm nebylo ani jedno.
Seděli jsme vedle sebe, dávní druhové, zhrzení milenci, sokové v lásce... nic z toho nezbylo. Jen dva poutníci, kteří nezamhouřili oka.
Oba jsme znali tu pověru. Poslední popravený nebude spát, dokud ho nenahradí další. Jeho poslední noc. Má první. Symbolické gesto. Alespoň jednou, než nás přemůže vyčerpání.
Ráno vstal brzy.
Zachraptěl jsem: "Valdemare."
Otočil se. "Hynku."
Jeho poslední pohled patřil lebce.

Vždycky, když si vybíral mladé muže z téhle nebo té vesnice, odhadl přesně, co ho to bude stát. Někteří šli více než dobrovolně, na jiné platilo pár osvědčených triků a jihli mu v náručí. Nebo obráceně, jak se mu chtělo.
Když mezi stromy poprvé zahlédl Viléma, hlavou mu probleskla myšlenka, kterou rychle zapudil. Moc jednoduché. Moc mladý. Moc…
Žádost o schůzku a sázka u jezera ho přesvědčila. Jednou a dost.
Jenže planoucí tváře a hnědé oči vídal dál. Držel své loupežníky na jednom místě déle, než bylo rozumné. I Valdemar si všiml. Že tou ulovenou kořistí se stalo jeho srdce.

Dva roky se rodnému kraji vyhýbal. Až jednou táhlo ho něco nazpět. Zvědavost, možná. Pýcha, určitě. Bolest, která vybledla. Valdemar se ho snažil zadržet, přesvědčit, uplatit – nic nepomohlo.
Nikdy by nepřiznal, že měl Valdemar pravdu. Nic se nezměnilo, život v městečku se táhl stále stejně líně. Opovržení v očích jeho obyvatel překonal jen jejich strach. Když ležel na skále nad jezerem, cítil se doma a zároveň nemohl dýchat.
Přišla až potom. Zasněná, veselá, jiná. Lákala ho nepoznanou ženskostí a známou vůní mouky. Když zabořil tvář do Jarmiliných šatů, starý cit se smísil s novým a Vilém uvěřil, že nalezl štěstí.

Mlátička na obilí pracovala na plné obrátky. Byl ideální den na mletí obilí. Vilém to věděl. A věděl to i Vilémův otec, který se proto už před obědem vypravil do města.
Vilém zbyl na práci sám. Pracoval monotónně a neúnavně. Na jeho mužných pažích se mísil pot a mouka. Voněl po obilí.
Nevšiml si, že jej notnou chvíli někdo pozoruje při práci. Že jej někdo svléká pohledem. Představuje si jeho krásné mladé tělo. Že v duchu hladí jeho bříško. Že jej líbá v podbřišku a pak o něco níž.
Nevěděl, že je to ten, který ví, jak vypadá pod oblečením.

Ačkoliv příjmení jeho bylo původu německého, mateřským jazykem byla mu čeština. V patnácti létech utekl z rodné Prahy. Při prvním pokusu najít si společníky málem přišel o život. Dva roky potloukal se sám, snad jen některé dcery a synové si dodnes vzpomínají na rozpálené noci, jejich rodiče na prázdné pokladnice. Sedm let vedl malou bandu loupežníků, jedné noci zmizel. Druhové jeho vysvětlili si vše po svém. Jedenáct roků nebyl k nalezení, užíval znovu své příjmení a křestní jméno si změnil. Viděl jsem ho už jenom jednou; když ho stará svoboda spoutala a dovedla na místo, které jsem já mohl opustit.

Valdemarovi již před měsíci řekl jeden výrostek, nový člen loupežnické bandy, že Viléma stráží jako anděl. Snad sám netušil, co říká. Valdemar se ušklíbl, vzpomínka na zrádce s andělíčkem kolem krku nevybledla tolik, nahlas neřekl nic. Měl však pravdu, otrhanec, který ani do zimy s loupežníky nevydržel. Valdemar Viléma podporoval, snášel, chyby napravoval. Všechno pro ponížení, mezi nimi dvěma horší než veřejné, pro neosobní doteky a pouhé pohledy, ve kterých se Valdemar naučil číst. Když však zpátky v rodném kraji Vilémovo srdce uchvátil další anděl, dívčina krásná, Valdemarovi se uzavřely i jeho oči. Konečně ztratil důvod, proč s ním zůstávat.

„…zemi milovanou, kolébku mou i hrob…“
tu poslední myšlenky odsouzencovy přerušeny jsou hlučnými údery kopyt a divokými výkřiky. Dvé známých silných paží do sedla jej zdvíhají, zatímco houf zbojníků ostrými meči drží v šachu vojenský pluk.
Nehnutý stojí lid i kat, zatímco vězeň jest ku svobodě unášen. Když nad dálkou temných hor poslední požár plá a v hluboké ticho měsíce vzchází zář, jsou již daleko. Pátravý pohled Vilémův jeho uchvatitel rozpačitě oplácí.
„Měli bychom odjet,“ navrhuje. „Přesunout se pod slunce jiného světa. Možná Itálie - loďky bílé – věž – město – bílých ptáků rod – vše stopeno v lůno vod…“
„Proč ne,“ souhlasí Vilém.

První umírá nevinnost. Vilém plave, co mu síly stačí, chce vyhrát sázku s nebezpečným loupežníkem. Když udýchaný na břehu žádá svoji výhru, netuší, že stejný polibek by si Hynek vyžádal, kdyby prohrál.
Druhá umírá láska. Ve vlnách jezera se Vilém cítí nespoutaný. Všechno se zdá být jednoduché. Zachytí Valdemarův pohled a usměje se. Když však vystoupí na břeh, Vilémovy oči znovu zahalí smutek a hněv.
Třetí umírá naděje. Ve vzduchu voní růže a vřes, na hladině jezera se zrcadlí bílá oblaka. Když Vilém naposledy vzhlédne a nalezne své smíření, v černé vodě pod nevysokou skalou topí se Jarmilin bílý šat.