DMD č. 4. pro 4. 4. 2012. Téma: ...a taková to byla láska!

AN: je mi jasné, že za to nedostanu žádný bodík, ale já to drabble napsala a až pak si všimla, že je po půlnoci... a je mi líto ho nezveřejnit.
Jakmile ji spatřil, věděl, že musí být jeho. Chodil za ní už týden, každou noc. Potkávali se tajně a jen měsíc byl němým svědkem sdílených doteků.
Její rodina ale svazku nepřála - zakazovali jí i sebemenší kontakt s ním. Když za nimi přišel, aby si s nimi promluvil, sotva si zachránil kůži útěkem. Pravé lásce ale nelze klást překážky – alespoň si přes okno její komůrky šeptali vyznání lásky a domlouvali se, jak spolu utečou a budou mít děti.
Jednoho dne ale přišel a už zdálky věděl, že je konec.
Dali ji vykastrovat. Naštěstí se ale dva dny poté začala mrouskat sousedovic Minda.

Pavetta věděla, že Dunymu musí v jeho plánech zabránit. Aby ji nezačal podezírat, chovala se k němu jako předtím, i když přes odpor, který k němu náhle cítila, to bylo stále těžší. Jako by ta šťastná léta manželství někdo vygumoval, teď před sebou viděla jenom zrůdu. A kdoví, jestli on ji vůbec miloval, nebo jestli už tehdy, když ji ještě zakletý žádal o ruku, spřádal ty svoje pletichy. Náhle si vzpoměla, jak málo chybělo k tomu, aby tehdy nezemřel. Kdyby tam nebyl ten zaklínač...
Zaklínač, pomyslela si. Ten si už na nás jistě ani nevzpomene.
Netušila, jak moc se mýlí.

"Počítej své slzy. Až dojdeš k milionu, vrátím se."
Krásný slib, avšak šedá dáma realita se vybarvila jinak. Pokusila se dívku, která za každou prolitou slzu udělala čárku, neúspěšně zmámit pokušením. Kamkoliv se hnula, tam se na ni usmívaly zaujaté chlapecké tváře.
Realita, popuzená zklamáním, zvolila nejtěžší kalibr.
Vnutila dívce zapomnění.
Realita se radovala, ale neuvědomila si, že zatímco paměť svými mocnými silami pozměnit může, hnutí srdce nikoliv.
A tak ačkoliv dívka slzy počítat přestala, zastavit je nedokázala. Ve vší marnosti existence je však dáno, že pokud si jednou jeho slib vybaví, bude muset začít počítat od začátku, od znova...

Všude se vodili za ruce.
Dávali si pusy na tvář, občas dokonce i na pusu.
Všem důležitě vykládali, že s tím druhým chodí.
Kreslili jeden pro druhého obrázky.
Půjčovali si jim samotným nejcennější hračky.
Hráli si, se vším možným a na všechno možné. Hlavně spolu.
Řešili, jak se vezmou, až budou velcí.
To jim bylo tak pět let.
To jim byla tak čtvrtina jejich dnešního věku.
Potkali se náhodou.
Na kolejích žije příliš mnoho lidí.
Oba drželi za ruku partnera.
„Ahoj.“
„Čus.“
Šli dál.
Oba dostali stejnou otázku.
„Kdo to byl?“
Oba odpověděli podobně.
„Ále, chodili jsme spolu do školky...“

Historie statusů na Facebooku:
- Čumáček mi dnes dal krásnou kytičku.

„Danieli, můžu se zeptat?“ šeptala Klára F., když v doprovodu Jaroslava L. dorazila do kabinetu za sbírkami.
„Jistě. Dokonce nahlas,“ vybídl ji Daniel von Drak.
„Já jen… No, to nevadí. Proč je Poplašnák fialový?!“ vyhrkla žena.
Daniel se rozesmál. Trvalo dlouho, než byl schopný promluvit.
„On se z-zamiloval,“ koktal mezi výbuchy smíchu.
„Cože?!“
„No, však. A teď se červená, protože ho nechala. Že radši půjde do Petrohradu, než zůstávat s omezeným školním duchem,“ vyprávěl Daniel.
„A on se teď kvůli tomu červená?“ divila se Klára.
„Ne. On ji prohodil oknem.“
„Počkej… Říkal jsi, že ji miloval…“
„Zřejmě se to nevylučuje.“

Byla vážně úžasná. Taková přítulná. A hebká na dotek. Pravda, trochu ho překvapila, ale dospělý muž se výzev nezalekne. Takže ji, zadýchaný a zpocený, opatrně zvedl, aby ji mohl prozkoumat blíž. Nebránila se. Byla pružná, útlá a se vším smířená. Nejspíš věděla, že by neudělal nic, co by jí mohlo ublížit.
Byla tak nádherná!
Až to bralo dech.
Ale možná to bylo tím vlhkým horkem, co v tomhle ráji panovalo.
A možná, zauvažoval horečně, tím, jak těsně mu teď lnula k ramenům. A ke krku...
„Miku,“ zasípal zoufale herpetolog, ale džungle zůstávala strašidelně tichá.
Když ho našli, už se nehýbal.

Byl v mých očích ten nejlepší a nejchytřejší kluk. Premiant třídy a přitom žádný šprt. Svaly se mu rýsovaly, protože často cvičil. Toužila jsem, aby mi věnoval aspoň chvíli své pozornosti. Já byla nevýrazná šedivá myška a tak jsem si hýčkala každou chvíli, kdy se mi věnoval, i když mě jen využíval. Naivní láska.
Možná by v mých očích byl princem navždy, ale stačila vteřina a všechno bylo jinak. Nikomu jsem nic neřekla, ale už jsem se na něj nemohla dívat stejnýma očima jako dřív. Pochopila jsem, že to byla jen MÁ představa a iluze, kterou jsem na něm milovala.

Mladá roi-de-vitesse s nepředstíraným zájmem sledovala, jak její kapitán cupuje pětkrát přečtený dopis na kousíčky. Samec béžovohnědého kurýrního plemene chasseur-vocifere přišel blíž, posadil se vedle Étoile a upřel zvědavý pohled na stále se zmenšující vločky bílého papíru.
„Proč to dělá?“ zeptal se po chvíli větší dračice. Z jeho otázky sálal ryzí, nepředpojatý zájem.
„Napsala mu jeho samice – prý už s ním nechce nic mít, když teď má mě.“ Étoile urovnala křídla se samolibým výrazem, který zcela jednoznačně dával najevo její vítězství.
„Aha,“ zabručel chasseur-vocifere. Na okamžik se rozprostřelo ticho.
Poté Étoile pohodila hlavou. „A taková to byla láska!“ odfrkla si.

Nevěřícně hleděl na tu jízlivou bytost. Ještě včera byla krásnou duchaplnou společnicí a snad i vhodnou budoucí ženou.
Teď tu stála a zdála se vychrtlá, ježatá... jedovatá.
Byl by se smířil s jejím frivolním pohledem na svět. Přehlédl by nechuť k poklidu venkova a fary.
Jenže ona spřádala plány. Vše měla dávno promyšlené. Očekávala, že jeho bratr nepřežije. Už cítila v rukou dědictví. Námitky sira Thomase odmávla.
A nakonec, dovolila si sprostě vinit Fanny. Jeho Fanny, nevinnou Fanny.
Jako by se poprvé v životě rozhlédl kolem sebe.
„Miss Crawford, I don‘t know you any more. You’re a stranger to me!“