Nebýt sám

Stál v pracovně nad kotlíkem, soustředil se. Potřeboval dokončit poměrně složitý lektvar vyžadující přesný počet míchání. "Padesát dva, padesát tři..." V tom se zezdola opět ozvalo zavýskání a křik, a po chvíli hlas jeho krásné ženy: "Nechte toho, tatínek potřebuje pracovat!" Ušklíbl se. Jako by to ti nezvedení malí svišti dokázali. Napočítal dalších pět zamíchání, když se dali znova do křiku. Ještě chvíli a místo lektvaru vybuchne vzteky on sám... Když v tom slyší: "Tak šup, je pozdě. Do postýlek," a potom její hlas zpívající ukolébavku. Všechna zloba jej přešla a on si uvědomil, jak je rád, že není sám.