A hořel snad i kámen...

Po obloze majestátně pluly temné mraky.
Déšť neustával. Nebe plakalo.
Krajina vděčně přijímala vláhu.
V časném jaru kypěla životem.
V blátě seděl mladík v dlouhém koženém plášti.
Ledová voda mu stékala za límec.
Pach spáleniny. Bolest popálených rukou.
Nic z toho nevnímal. Zíral do prázdna.
Temné obrysy naznačovaly kde stával dům.
Občasný zášleh bílých plamenů naznačoval jak zanikl.
Dým neměl dost síly, aby vše milosrdně zakryl.
Rozplýval se nad krajinou. Smuteční háv.
K mladíkovi přistoupil druhý. Starší bratr.
Dotyk ramene. Ani ten nevnímal.
Neviděl hůlku, opálenou, zašlápnutou do bláta.
Budoucí odsouzení. Lístek na cestu bez návratu.
Vstal. Setřásl ruku. "Dokončím to."
Poslední smysl života. Nad hrobem ženy a dcery.
Odešel. Hluk terénního auta pomalu odezníval v dálce.
Za poslední zakázkou.
Spáleniště osiřelo. Odletěl i druhý bratr.
Pak dva, co je předtím potajmu sledovali.
Jejich smích nad otevřeným hrobem zněl nepatřičně.
Nepoužili košťata, odlétli v černém oblaku, který věštil smrt.
***
Znovu zíral do prázdna. Přes moře studené, ledové vody.
Skoro dvacet let bojoval v prohrané válce. Skrýval se.
Šel za přeludem pomsty, skryté v poslední zakázce.
Prohrál. Zbýval mu poslední krok. Alespoň pro ně budoucnost.
Jeho neteř a mudla, co přežil poslední úkol. Sledovali ho.
Netušili, že znovu našel smysl života.
Drabblátko k mé HP FF povídce Dopis.