Někdy

Vrbenský si sáhne zezadu na krk. Poupraví šátek, jako kdyby mu byla zima. Vždycky má zabalený krk. Oleně to nikdy nepřišlo zvláštní.
„Měl jste prasklý obratel,” řekne. „Někdo vás vzal po hlavě…”
„Po hlavě ne.”
Šátek. Chrání si krk.
„To kouzlo bylo přesně tady… přestavilo vás zevnitř. Měnilo vaši magii, vaši mysl.”
Vzpomíná si?
Vzpomíná si!
„To nejsou vaše vzpomínky.”
„Stalo se to,” odpoví ona rychle. „Vaše magie je změněná. To kouzlo jsem našla ve své staré knihovně, založené vaší fotkou. Slíbila jsem vám pomoc. Všechno dává smysl.”
„Ano, stalo,” řekne. „Ale vzpomínky jsou moje. Před chvílí jste je zahlédla.”