Kupodivu

„Lidská paměť je mnohem složitější. Není jako cédéčko, na které jednou vypálíte soubory a už zůstanou navždy neměnné. Kdykoli vyvoláte vzpomínku, upravujete ji a znovu ukládáte. Nevědomky. Udělala jste to právě teď. Vnímáte sama sebe v mojí vzpomínce, a tak si ji přisvojíte. Změníte úhel pohledu. Možná někde najdete slepé místo, které bylo mimo moje zorné pole, ale okamžitě je zaplníte. Vaše vzpomínky už neexistují. Nemůžu vám pomoci.”
Vytáhl ze mně všechno, co potřeboval vědět, napadne ji, ale nedokáže vydolovat to co chci vědět já. Ironie.
„Mám vzpomínky cizího člověka,” řekne Vrbenský najednou. „Nedokážu se jich zbavit. To je ironie.”