Poeta

Draco seděl v rohu společenské místnosti a zamyšleně žmoulal útržek pergamenu. Bylo příliš brzy ráno na to, aby tu měl společnost, a příliš pozdě na to, aby si ještě šel lehnout. Vlastně to byla docela úleva, být sám. Mohl se soustředit na své malé špinavé tajemství.
Nikdy by ho nenapadlo, že Potterovi zasvětí třeba jediný ze svých vznešených veršů, natož celé čtyři strofy.
Začal tlumeně předčítat svůj výtvor, aby slyšel, jak zní.
"Tvoje kouzlo v mojí hrudi
Stále bodá, stále prudí..."
Přerušilo ho kvílení.
"DRACOOO! Tys mi napsal básničku!"
Neměl na výběr. Toho strašného rána definitivně začal chodit s Pansy.