Jako strom růst ke svobodě

Jabloň je krásná, a právě proto Crowleyho každý pohled na ni bolí. Stovky generací, strom za stromem, semeno ze semena… a kdesi v hlubinách času ta jedna jediná, nejkrásnější, nejjedovatější. Ta z Edenu, z domova, který už dávno není domovem.
Zasadil si ji doprostřed zahrady - obyčejné, pozemské zahrady - jako připomínku. Připomínku toho, že už dávno není tvorem nebes, že je padlý, nedokonalý, odmítnutý…
Trvá tisíciletí, než ho jeden anděl přesvědčí, že to tak vůbec být nemusí. Že jablko může být prostě jen jablkem, že dokonalé není ani nebe ani peklo, že si může zvolit svou vlastní stranu.
Jejich stranu.
Svobodu.