DMD č. 14 pro 14. 4. 2024. Téma: Otrávené jablko

„Halóóó, Šípková Ruženka, prebuď sa."
„Mne skôr pripomína Snehulienku. Tá mala takéto tmavé vlasy."
„Snehulienka nebola zjedená „jablkom"! Lunko, čo to vlastne bolo?"
Riadne sa mi zívlo, než som otvorila oči.
„Vitaj!" Linka sa ku mne sklonila a olízla mi tvár. Binka mi skočila na bruško: „Si v poriadku?“
„Au, to sa nerobí. Lunko?"
„Čo si videla?"
„Starkého a... teba," pozorne som sa naň zadívala, „bol si ešte malinký“. Lunko vyzeral zamyslenie, sťažka preglgol: „Nepamätám si skoro nič z prvých dní. Ale keď som zbadal teba, akoby som ťa poznal. Vedel som, že je čas ísť sa pozrieť na Zem.“

„Zkoušel jste to- … Dobře, mrknem se na to,“ řekl Roy a zavěsil. „Jde sem Douglas a tvrdí, že mu zase nejde noťas. Ven to nestíháš, Jen – už je na cestě.“
Jen tedy zamířila do Richmondova kutlochu. „Nejsem tady,“ připomněla oběma podřízeným a pak upřela pohled na Mosse: „Ale NEJSEM MRTVÁ!“
S tím zmizela za červenými dveřmi.
„Jen tu není, ale není mrtvá,“ ohlásil Moss, hned jak Douglas vstoupil.
Snad proto se dlouho nezdržel.
„Můžu to udělat já?“ zeptal se Moss. „Nikdo nemá zavirovanější Mac než Douglas…“
„Jak chceš,“ pokrčil rameny Roy, „ale radši mu neprohlížej historii. V zájmu svýho žaludku…“

Atletickým mistrovstvím malých savců otřásá nečekaný skandál. Dikobrazí sprinterka se podle všeho pokusila otrávit svou ježčí soupeřku jablkem. Ačkoliv tvrdí, že chtěla ježčici jen uspat, rozbor ukázal, že jablko bylo napuštěné jedem.
Do spiknutí je navíc zapletená i jiná dikobrazí atletka, která na mistrovství soutěží ve vrhu koulí a měla z dálky ježčici jablkem trefit.

Ježčí sportovkyni zachránilo to, že jablka nejí.

„Kdyby si má sokyně zjistila něco o ježcích, věděla by, že jablka nijak zvlášť nemilují, natož aby si je nosili na zádech,“ vysvětluje ježčí atletka. „Pokud by podobné pověry byly pravdivé, mohla mě místo toho zastřelit svou bodlinou.“

Lokál pochybné kvality osvětlovalo jen pár dohasínajících svic.
Na dně korbelu zbývaly poslední kapky patoku, o kterém by řekl, že chutná jako kočičí chcanky, ale nerad pálil do vlastních řad.
A nikde jinde se nedomlouvaly kšefty tak dobře jako tady.

Sledoval, jak vstoupila impozantně vyhlížející tmavá dáma.
Barmanka Doris ji okamžitě sevřela v objetí a do ruky jí vtiskla tmavou láhev bez štítku.

"Proč U otráveného jablka? " tázala se návštěvnice.
"Měli jsme tu nepěknou aféru, se zlou královnou a jedem v jablku," odpověděla Doris.
Španělka Jackie mlaskla ústy a pozvedla láhev. "Měla se držet klasiky, v chlastu je to osvědčené."

"The apple business, that was something, wasn't it?" Crowley took another sip of wine, and swirled the remainder around in his glass.

Aziraphale did that thing with his lower lip that meant he was considering whether or not to be nervous. "I was there too, you know."

"Yeah, but you're not the one She set up to do it."

Now his eyebrow was twitching, too. "She? You were the-"

"Come on, you're not that stupidly loyal. She meant for that to happen."

"She... I mean..." Aziraphale grew quiet.

"Just think about it." Crowley sipped again, slowly.

He'd get it, eventually.

Celá ta věc s jablkem byla trochu vyhrocená, aspoň podle Petronela, vždyť co je na tom, jestli lidi umí rozlišovat dobro od zla, půlka z nich to stejně nedělá, ale na Zemi museli, tak aspoň mrmlal a vinil Uriáše, ale sehnat to jablko, to vám byl problém, navíc se spolu pohádali kvůli Magdaléně, ale když se ráno Uriáš objevil, a proběhl ten poprask s mlhovinou, Petronel se nedokázal dál zlobit, a tak si povzdechl, seš sice zmetek pekelná, ale pojďme, u Brány bych se bez tebe nudil, tak nechci abys byl mlhovina, a Uriáš na to, Anděli, no ještě aby.

Klima v zahradě bylo povznášející.
Zněl tu bzukot včel a šumění listoví, k zemi se tiše snášely okvětní lístky, zatímco mezi květy už dozrávaly třešně, hrušky nebo mandarinky, protože roční období taky ještě nikdo nevynalezl. Vzduch byl svěží, sluníčko hřálo, vál mírný vánek, vláhy v rose a půdě tak akorát, no zkrátka...
Zkrátka tak trochu nuda.
Když to trvalo týden, tak už dost velká nuda.
Jiné plody si alespoň užívaly pozornosti těch dvou, ale mě si pořád nevšímali.
„Ty, poslyš," povídám nakonec tomu tvorovi, co se tak rád vyhříval ve větvích mého stromu, „nemohl bys je ke mně nějak přilákat?"

Leží na louce, hlavy u sebe, nad nimi blankytné letní nebe.
„Po matuře půjdu do armády,“ oznámí Leopold. „Obchodník jako otec být nechci. Nenávidím čísla. Účty, investice a transakce. Fuj.“
Lydie se zasměje. „Jen jestli si to nemaluješ! Na pohled krásná představa, lámat dívčí srdce v parádní uniformě, ale když se zakousneš, možná zjistíš, že to jablíčko bylo otrávené.“
„Možná si to maluju stejně, jako ty tu svojí kantořinu,“ zabručí.
„Au, tys mě štípnul!“ vypískne Lydie. „No počkej!“
Paulina mlčí. Miluje tyhle dva na celém světě nejvíce. Včetně jejich hašteření. Nejraději by zastavila čas.
Ona sama si zatím nemaluje nic.

Již nějakou dobu jeli lesem. Bylo příšerné vedro a větve stromů skýtali aspoň částečnou úlevu od žhnoucího slunce rozpalujícího krajinu. Oba šilhali hlady. Pyrit se pod ní jen líně sunul vpřed a ona už ho ani nepobízela. Jediné, co bylo poblíž k snědku byla jablka popadaná z umírající jabloně. Místní krajina postupně pustla, čím více ji osidlovali lidé. Otravovali vodu, vzduch i půdu. „To jablko nech radši být, Pyrite,“ varovala svého čtyřnohého zachránce. „Buhví, co má jablko z té jabloně v sobě. Nehledě na to, že je z něj málem pálenka.“ Pyrit souhlasně odfrkl. Nad kopcem se konečně objevila věž.