Dobrá znamení

Bylo to jedno z těch líných deštivých odpolední, jako stvořené k hraní her.

„Tvůj pekelný kůň mě pozoruje!“

Crowley zaúpěl: „Slovy tvých smrtelníků… je to... interaktivní. Co ti pořád vadí?“

„Dívá se to na mě. A ta tvoje černá horda je určitě nastavená na podvádění!“ vypískl Aziraphael. 

„Dobrá, vezmu si bílé.“

„Ale...,“ zaprotestoval, ale Crowley už obrátil šachovnici. „Takže, protože se změnily strany, jsem znova na řadě.“ Prohodil mezi sebou krále a věž.

„A teďka ten nejpodlejší trik! Taková zbabělá rošáda!“ Anděl už nadskakoval.

„Klídek! Prý to šetří čas. Takže usedni na svou zkostnatělou zadnici, anděli, a začni konečně hrát!“

"Šachy?!" 

"Vždycky hrajeme šachy," Azirafal dotčeně zvedne pohled od šálku.

"Právě. Nezpestříme to?" zablýskne se Crowleymu v očích.

Azirafal znepokojeně míchá lžičkou mimo šálek.

"Když vyhraju," Crowley se líně protáhne, "pojedeme na výlet, kam budu chtít. Když vyhraješ ty..."

"...promluvíme si o nás," řekne Azirafal pevně.

Crowley málem spadne z křesla.

*

Azirafal sleduje Crowleyho soustředěnou tvář. Hrají spolu šachy skutečně věčnost, napadne ho. Rozhodně přesune figurku.

"Azirafale," vybuchne Crowley, "co to je za zbabělou rošádu?! Mohls... vyhrát!"

"Vskutku," hlesne Azirafal.

Crowley ho pozoruje. Pak předvede nejhorší tah své šachové historie.

"Ale..."

"Zřejmě mi teď musíš dát mat," pousměje se Crowley.

"Máte, samozřejmě, právo nevypovídat. Je ovšem otázka, jestli to pro vás bude... výhodné," řekl s nebezpečně milým úsměvem.

"Samozřejmě, pokud byste mi řekly, kdy jste začaly pozorovat... náznaky ve změně jejího přístupu... Mohlo by vám to ledacos ušetřit."

Naklonil se nepříjemně blízko a propaloval je pohledem.

"Nic? Ale nemám to chápat tak, že s jejím chováním... souhlasíte, že ne? Protože to by bylo skutečně velmi... nepříhodné."

"Nemyslíš," přerušila ho ruka jemně položená na rameno, "že to trochu... přeháníš?"

"Tohle bylo nepřijatelné a pokud včas nezakročíš, je to jen začátek!" štěkl. 

"Crowleyi," Azirafal se napil čaje, "byl to JEDEN suchý list."

Azirafal má rád lidi. Je to tak nějak v jeho povaze, dokonce tak moc, že má rád i to malé dobro v lidech, které byste možná označili jako skrz naskrz zlé.

Většinou se ale na lidi neváže. Přicházejí, odcházejí, často mnohem rychleji, než anděl stačí postřehnout, asi jako se otevírají a zavírají jeho oblíbené restaurace.

Jeho učitel gavoty je navenek opravdový gentleman. Žije spořádaný život s manželkou a dětmi. Azirafal téhle iluzi chce věřit, opravdu chce. I když ví, že je nešťastný. I když ho občas vídá s monsieur Chardinem.

Když Azirafal zjistí, že zemřel, poprvé se pomodlí za zemřelého.

Víš, já… no… prostě…
Slova k němu přichází postupně, vnímá je překrytá hustou mlhou zklamání a pachutí zrady.
Mluvil jsem… můžeme se vrátit do nebe… ty a já… znovu anděl… Nebe přece je dobré…
„Řekni mi, že jsi to odmítl. Řekni mi to!“
Řekni mi, že jsi to odmítl a já ti řeknu, že tě miluju.
Azirafal mlčí.
„Nerozumíš tomu, co nám nabízí.“
Crowley se ušklíbne, v očích slzy: „Rozumím, anděli, rozumím tomu mnohem líp než ty.“

Když Azirafal odejde, nejhorší není ten pocit prázdnoty, ani odmítnutí. Nejhorší je vědomí, že Nebe Azirafalovi ublíží. Ví to. Ale přesvědčit ho nedokáže.

Crowley měl CD teprve dva dny, takže se ještě nestihlo změnit v Queeny, ale poslušně hrálo Pink Floydy. Přesto s ním nebyl spokojený. Možná to bylo tím, že od té doby, co Azirafal odešel, nebyl spokojený s ničím.
So, so you think you can tell, Heaven from Hell, blue skies from pain? ptalo se Bentley provokativně. Rozpoznat nebe a peklo? Nic nemohlo být vzdálenější. Tak proč Azirafal v nebi tak moc připomínal bolest a pekelné plameny?
„Vrátíš se?“ chtěl se zeptat, ale věděl, že odpověď nepřijde.
Místo toho jen další sloka, cesta směr melancholie.
How I wish you were here.