Jejich revír je vzducholoď, jejich tempo je... no, měli málo kafe

Nemůžu uvěřit tomu, co se chystáme udělat. Prostě nemůžu.
"Pantere," řeknu zoufale, "nemůžeme..."
"Mlč a škrábej se nahoru," zahučí Panter a já si uvědomím, že visím na dost pochybným žebříku spuštěným ze vzducholodi; nade mnou se ozývá nepříčetný smích Nezapomenutelného, Aloise, podkreslený něčím, co zní jako Mandarinek zpívající ukolébavku - jak asi Tonička povyrostla, napadne mě, než mi dojde, že mi už zjevně přeskakuje, a kromě toho k nám letí hejno zarputile se tvářících hus...

Vzbudím se, strhnu z hlavy sombrero a oddychnu si. Jsem na zemi.
"Šmoulinko," řekne Panter s nebezpečným leskem v očích, "mám plán."
Jímá mě neblahé tušení.