DMD č. 22. pro 22. 4. 2025. Téma: Škrábej se

Vysoko na Důlinách se poklidně pásly ovce. Ani je nebylo potřeba moc hlídat, ale občas tam někdo zašel, aby dohlédl, že někam neodešly.
Dnes byla řada na Toničce.
„Lez! Škrabej se!!“ ozvalo se od kamenů.
„Já už nechci.“
„Nemusíš,“ opáčila Tonička.
Ticho. Takové to plné otázek jen čekajících na svoji příležitost.
„Proč nemusíš?"
„Ale musíš.“
Malá fíglata se v peroucím se chumlu vykutálela zpoza kamene.
„Co to tady provádíte?“ zeptala se Tonička.
„Hamiš poudál, že když se vyškrábeme až na vrchol, uvidíme celý svět.“
„Uvidíte hodně, ale celý svět je mnohem větší než Křída,“ prohlásila Tonička.
„Fíha! Neke!“ štěbetala fíglata.

Přejela prstem po jemné kůži za pravým uchem. Už od rána ji tam něco svědilo a celé tělo nabádalo k tomu, ať se poškrábe.

"Pojď mi ukázat, co tam máš, Emmo."

"Já se picnu. Neštovice."

"Opovaž se škrábat!"

Věděla, že nesmí. Oba bratři měli před čtrnácti dny tuhle nepříjemnou vyrážku. Andrew doteď podstupoval večerní proceduru, kdy mu máti každý pupínek přejela bílou tinkturou.

Věděla, že jich do rána bude mít víc. Joseph je první dny počítal. Když se třetí den dostal k trojcifernému číslu, tak přestal.

Jemné pohlazení prstem vyměnila za přejetí nehtem. Slastně zavřela oči. Teď už nešlo přestat.

"Ha, už vidím vrcholek, jen posledních pár metrů."
Anglický lord v tropické helmě měl vskutku pravdu. Jen několik posledních metrů a podařilo se mu dosáhnout náhorní plošiny. Vytáhl se nahoru a těžce oddychoval.
Jakmile nabral trochu dechu, spustil slavnostní řeč.
"Jeden z posledních limitů člověka padl, s dobytím tohoto vrcholu."
Jak se teatrálně otočil, všiml si konečně pestrobarevného stánku s občerstvením.
"Proč jsem se sem škrábal?! Jaké tohle je dobývání lidských limitů?" Lord se vztekal."Vždyť to bylo úplně zbytečně!"
"Ale nebylo," utěšoval ho šerpa. "Dneska je úterý, škrábal jste se sem pro Braníčka za polovic a párek k tomu."

Lněné spodní prádlo bylo všechno, co mu zbylo. Zase.
Nenáviděl, že se z toho stával pomalu zvyk.
Měl bych ty spodky vyměnit, pomyslel si zachmuřile, když se jeho (podvědomě šátrající) ruka zarazila u prodřeného místa na jedné půlce.
Zatřásl hlavou, čímž z ní uvolnil nemalé množství písku. Podrbal se, aby z vlasů dostal i ten zbytek.
Pak se konečně rozhlédl, právě včas, aby uhnul letící mrtvole.
Když zařvu, že nejsem mrtvý, vytáhnou mě, nebo mě spíš dodělají?
Dávka hlíny ho donutila vtisknout se do samého rohu hrobové jámy. Určitě ji nezasypou celou. S trochou štěstí se mu podaří se vyškrábat.

"Nemusíš ísť so mnou," nechce sa mu otočiť chrbtom, opatrne cúva, "pohľadaj si vajíčka. Tam ďalej by mohli byť." Neurčito naznačí rukou. Nespúšťajú zo seba pohľad. Seléne cíti, že sa snaží do nej vtisnúť. V podobe Varuna sa mu to nemôže podariť.
Spraví ku nej krok: "Kto ťa ochráni, ak sa opäť objaví?"
"Je to v poriadku," podvedome sa už druhýkrát poškriabe na ruke. Niečo začuje. Inštinktívne sa otočí za zvukom. S úľavou si všimne prichádzajúci pár. Rýchlo im kráča v ústrety, ich udivené pohľady si nevšíma. Obzrie sa, okrem nich nikoho nevidí. Ruka ju stále svrbí. Vyhrnie si rukáv.

Nejsou na žádné straně. Uvědomují si své povinností. Plní úkoly, které rozhodují o přežití. Ovládají zbraně proti vnějšímu napadení.

Bota, která do něj strčila, byla černá. Tělo bylo jeho, ale bolest se nedostavila.
„Žiješ?“ hlas prošel maskou, větrem, dorazil pod kuklu.
Prepper se snažil zareagovat, nadzvedl hůlku a náhodný prst.
Silná paže ho protočila. Zaznamenal bílý přízrak. Vichr se mu zabodl do očí.
„Vyškrábej se na nohy, nebo tě tu nechám.“

Mezi břízami zanechávali hlubokou stopu. Takto začínají konce hrdinů. Opouštějí příběh.

K tomu ještě nedospěli.
„Budu vojákem statečným a ukázněným, budu dodržovat předpisy. Jsem připraven nasadit i svůj život.“

Bylo už odpoledne a Mary byla vyčerpaná. Byla ráda, když potkala dva další stopaře, kteří cestovali stejným směrem. Konečně jim zastavila modrá dodávka. Řidič Mary nabídl, že ji sveze skoro až domů. Její noví známí ji varovali. Proč chce vzít jenom ji, když má v autě dost místa pro všechny?! Ale Mary přesto nastoupila.
Když si uvědomila, že je něco špatně, bylo už pozdě. Utéct se jí nepovedlo.
Rána do hlavy a ztracené vědomí. Opakovaně ji znásilňoval celou noc. Nakonec jí usekl ruce sekerou a hodil ji do rokle, ať vykrvácí. Odtam se bez rukou nevyškrábe.
Ale Mary to nevzdala.

Otřesný případ nesportovního chování předvedly liščí volejbalistky během rozhodujícího kvalifikačního zápasu na mistrovství světa. Podle dostupných důkazů se domluvily s bleším akrobatickým oddílem, aby přesunul svůj trénink do kožichů jezevčích sportovkyň, s nimiž hrály.
Jezevčí volejbalistky se kvůli neustálému nutkání poškrábat se nesoustředily na hru a lišky je drtivě porazily.

Blechy však brzy začalo tížit svědomí. Nakonec se rozhodly, že liškám oplatí stejnou mincí během jejich prvního zápasu na mistrovství.

Ani lišky zápas s bleším cirkusem na zádech nezvládly, ze skupiny by ale postoupit mohly. Poté, co se rozšířily drby o příčině jejich drbání, však pravděpodobně budou z mistrovství diskvalifikovány.

Když se potkají podruhé - neboť dobu v lágru nutno brát jako jeden jediný, dlouhý životní okamžik -, je to na Letenské pláni. Tu už naštěstí pár let neokupuje pověstná Fronta na maso.
Brzy přijdou jiní.
Parkem jdou muž a dívka. Kolik toho mají za sebou?
Františku v léčebně. Zápas o neumístění do dětského domova, neúspěšný. Znovushledání. Život…
A za jeho obzorem, na okraji parku, nyní už major Jezerský.
Má téměř nutkání Trojana oslovit.
Škrábej se klidně nahoru, tvař se jak spořádaný člověk. Ale uvnitř jsi pořád to, co jsi…
Rozum zvítězí, neřekne nic.
Zavrtí hlavou a zamíří k zpátky ke kachlíkárně.