V parku

Obrovské černé cosi zakrylo oblohu. Poryvy větru rozvlnily trávu okolo. Skupinka hladovců ani nedutala, budou mít dneska štěstí? Žuch, ozvalo se a zároveň s obnoveným slunečním svitem se kousek od nich objevila obrovská hromada jídla.

„To je všechno moje,“ stoupl si před ni Velký.

„Neblázni, poděl se s ostatními,“ přesvědčoval ho Moudrý.

Pak něco opět zakrylo slunce.

„Tak, Květuško, teď to Alíkovo hovínko hezky seber do pytlíku tak, jak jsem ti to ukazovala,“ zadunělo nad hladovci.

Skupinka hovniválů zdrceně sledovala, jak jídlo mizí v dáli.

„Ty jsi takovej blbec,“ vrhl se Odvážný na Velkého. „Kdybys nehamounil, mohli jsme se najíst.“