Cvak, tma a klídek, kamarádi

Pak Lukova tvář zmizela a svět se ponořil do laskavé, bezbolestné tmy. Setrval v ní celých třicet vteřin.
Pak se ozvalo:
„Tadááá!“
„?“ udělal jsem.
(Moje zmasakrované tělo stále leželo na podlaze, ale i bez něj jsem pořád mohl pokrčit rameny.)
Ze tmy vyklouzla drobná postava. Rozcuchané vlasy. Ruka, svírající plánek Death Star. Vzhůru nohama. Mohl jsem jen hádat.
„Průvodkyně?“
„Nazdárek! Vyšlo to.“
„Pořád jsem mrtvý.“ upozornil jsem ji.
„Dočasně,“ připustila. „Ale sluší vám to.“
Řádové roucho. Ani jsem se nemusel dívat. Klišé dovedené k dokonalosti.
„Dobře. Nějaké rady do začátku?“
„Neohlížejte se.“
Vykročil jsem a nechal temnotu za zády.
Napořád.